Texty Richarda Druryho, Pavly Pečínkové a také malíře Pavla Brázdy, životního druha Novákové, uvádějí do příběhu umělkyně, který snad nemá obdoby.
Dílo Novákové i Brázdy jsou totiž dvě výbušné miny, dosud nastražené na znalce umění dvacátého století. Malíři celá desetiletí žili i živořili ve skrytosti, kdesi v suterénu, hluboko pod dobovým uměleckým podzemím.
Oba jsou umanutí solitéři, souputníci i navzájem se špičkující odpůrci. A během posledních dvaceti let své olbřímí dílo odhalují jen pomalu a postupně.
Nejdřív vyhazov z Akademie, potom cesta do neznáma Nováková vyhozená z Akademie hned po únoru 1948 namalovala svá Zátiší s botami i Zátiší s řemdihem, obrazy se surrealistickými názvuky, uvozující cestu do životního i uměleckého neznáma.
Absurdnost života, jak píše Pečínková, ovšem brzy překoná „dimenze surrealistické imaginace“.
Obrazy snad z pekla, jako je Po konci či Job, střídají biblické výjevy i portréty přátel. Prostor plný světla a jasu se otvírá až autorčinou konverzí na útěku z katastrofických krajin. A právě tuhle dobrodružnou cestu postihuje nynější monografie, velkoryse pojatá a vydaná nakladatelstvím Argo.
