Přihlásit se takto k výročí pražské světové premiéry díla dnes světoznámého autora byl výborný nápad – a příležitost oživit a dohledat nové historické souvislosti. Mahler tehdy v Praze řídil stočlenný Výstavní orchestr, z poloviny tvořený hráči České filharmonie a doplněný o hudebníky německých orchestrů. Koncert se konal v sále na pražském Výstavišti v rámci Jubilejní výstavy. Mahler tehdy v Praze dva týdny intenzivně zkoušel, prováděl korektury a všechny zachované dokumenty jsou opravdu unikátní.
Mimořádnému koncertu ke stému výročí premiéry Mahlerovy Sedmé předcházela i tentokrát mimořádná příprava, která byla od prvních taktů znát. Pětivěté osmdesátiminutové dílo navíc patří v rámci skladatelovy tvorby k těm nejobtížnějším. Dirigent si vyžádal větší počet zkoušek, i s generálkou šest, a času naplno využil.
Zatímco mnozí dirigenti u Mahlera spoléhají jen na atmosféru a velké romantické city, je Bělohlávkův přístup daleko racionálnější. I dlouhé symfonické věty tak mají svou logiku a čitelný vývoj. Žádná repetice nezazní dvakrát úplně stejně a velká hudební plocha dospěje přes řadu epizod k jedinému vrcholu. Jak dirigent zmínil, symfonie nesmí vyznít jen jako kaleidoskop hudebních nápadů – a ty v Sedmé už jen použitím zvonů či mandolíny mohou opravdu překvapit.
Dalším rysem pátečního provedení byl pročištěný, štíhlejší a méně opulentní zvuk. Díky propracovaným smyčcům, výtečným žesťům i dřevěným dechům to po celou dobu byl doslova koncert pro orchestr. Nejsilněji vyzněly obě dramatické krajní věty. A co středním větám místy scházelo v lyričnosti, bohatě vyvážila kultivovanost a zvuková propracovanost, jakou od našich orchestrů slýcháme málokdy. A i toto provedení by nás dobře reprezentovalo na nějaké jubilejní výstavě, tedy pokud by se naši dnešní kapitáni průmyslu zajímali o umění.
Zbudou jen fotografie Premiéru před sto lety v sále na pražském Výstavišti provázela řada technických obtíží a soudě podle dochované korespondence se Mahler také dost nadřel. Přesto se s odstupem času zdá, že Praha byla před sto lety nějak víc součástí hudební Evropy, zatímco dnes stojíme spíše na jejím okraji. Někdy proto, že nemůžeme, jindy proto, že nám na tom vlastně vůbec nezáleží. Ještě jedna věc je totiž společná premiéře před sto lety a tomuto provedení: příštím generacím zůstanou z koncertu jenom fotografie. Ač se dlouho dopředu plánoval jak filmový záznam a DVD, tak rozhlasový přímý přenos, hráči ČF nadále nedávají k podobným záležitostem souhlas. Že je to v současné situaci na hudebním trhu zřejmě nejabsurdnější forma „protestu“, kterou orchestr škodí nejvíc sám sobě, někomu asi vysvětlit nelze.
Příležitosti se s úspěchem a se ctí chopil Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který pod taktovkou Jiřího Stárka stejnou skladbu uvedl v pátek v Jihlavě a z města Mahlerova dětství ji nabídl také posluchačům Vltavy.
