Demonstrující odboráři zaměstnávaní státem se sjeli do Prahy protestovat proti plánovanému desetiprocentnímu snížení mzdových prostředků (neplést si s neustále omílaným desetiprocentním snížením platů). Pískali, troubili, povykovali, halekali a transparenty mávali vehementně a skvěle. Bohužel zcela špatným směrem.
Kdyby namísto píšťalek, vuvuzel a všelijakých cedulí či transparentů vzali do hrsti rozum, museli by své halasné projevy obrátit úplně jiným směrem než k současné vládě. Ta naopak po mnoha letech příšerně plýtvavého (a leckdy i zločinného) hospodaření s našimi daněmi přichází alespoň s prvními nesmělými krůčky k nezbytné nápravě.
Nejdřív před vlastním prahem Zapískat a zanadávat by v prvé řadě museli sami sobě, neboť kdyby se chytili za nos, museli by si přiznat, že většina z nich zdaleka nevyužívá svoji pracovní dobu beze zbytku k intenzivní práci a že jich je také leckde více, než je skutečně zapotřebí. A zatraceně dobře vím, o čem mluvím: mám totiž mezi svými přáteli spoustu a spoustu státních zaměstnanců, z nichž mnozí soukromě a důvěrně přiznávají, jak to u nich v kanceláři a na úřadě chodí. A také mám bystré uši a oči.
Nepomáhali a nechránili Vedení odborů by také muselo vehementně protestovat proti vzniku spousty nových úřadů a spousty nových úřednických míst v posledních letech. Neslyšel jsem ovšem ani písknutí. Upískat a utroubit se odbory také mohly v době, kdy levicové vlády rozhazovaly peníze jako pominuté (zdroje přece jsou, vzpomínáte?), jediným zvukem z jejich strany, který tehdy bylo možné zaznamenat, byl velmi hlasitý potlesk.
Také jsem v minulosti neslyšel jednoho jediného odboráře protestovat proti desítkám, stovkám a tisícům různých obecních, krajských a státních,,prošustrů“ (projektů na zbytečné utrácení veřejných prostředků se slušným obnosem do vlastních kapes), od luxusně zařízených kanceláří po všelijaké stavbičky a stavby za stamiliony, ačkoliv někdo ty projekty přece připravovat, přepisovat a fakturovat musel, a nelze tedy tvrdit, že „se to nevědělo“.
Ani policisté nerozezvučeli sirény, když si jejich bossové namísto toho, aby nám pomáhali a chránili nás, rozdávali statisícové odměny. Že by o tom odboráři ze mzdových účtáren nic nevěděli? Také se neozval jeden jediný odborář stavějící nesmyslně přebetonované a přebariérované železniční koridory a nedožadoval se části případných úspor ke svému platu.
A takto pokračovat by se dalo, milé odborářky a milí odboráři, téměř do nekonečna – a jen mi, proboha, netvrďte, že všude jinde to tak zřejmě je, jen u vás je všechno zcela v pořádku. Takže si, coby nemalý daňový poplatník, velmi přeji, abyste příště pískali, troubili a pokřikovali ještě víc: nejprve sobě do uší a pak hodně nahlas tím správným směrem.
***
Kdyby odboráři místo píšťalek, vuvuzel a cedulí vzali do hrsti rozum, museli by své halasné projevy obrátit zcela jiným směrem než k současné vládě.
O autorovi| MIROSLAV MACEK, publicista a bývalý politik
