Proč se vlastně české děti neučí, že Jan Neruda nebyl jenom významný český básník a novinář, ale také antisemita, který svým předsudkům dával průchod v textech formulovaných se zavilou nenávistí?
Tuhle otázku v posledním vydání Respektu formuluje Petr Třešňák. Připomíná také, že podobně jako Neruda smýšleli i někteří další čeští velikáni (Březina, Šalda, Bezruč), ani v jejich případě se to nepřipomíná. Do kontrastu ke zdejšímu mlčení klade diskuse, jež se vedou v Norsku o Knutu Hamsunovi, ve Francii o LouisiFerdinandu Célineovi nebo v Americe o Ezrovi Poundovi, jejichž selhání, sympatie k fašismu či nacismu jsou obecně známé.
Je asi dobře, že Respekt téma otevřel - zdejší společnost někdy trpí přehnaným ochranářstvím vůči výrazným postavám své historie. Jako kdyby sebemenší kaz na „kádrovém profilu“ velikána ohrozil vše, co o něm víme. Příklady typu nejenom Nerudova antisemitismu by přitom děti ve škole mohly vést k nahlédnutí toho, že lidé jsou bytosti rozporné a vrhající stíny. Že to tak bylo dřív a dnes je to jistě stejné, jenom třeba ještě nevíme, která ze stanovisek, jež jsou vnímaná jako běžná součást společenské diskuse, budou příští generace právem vnímat jako odpudivá (pár kandidátů bych tedy měl, ale o tom jindy).
Srovnání Hamsunem či Célinem jsou ale přepjatá. Díla těchto světových autorů jednak jsou dnes asi živější než to Nerudovo, a tudíž i snáze provokují k debatě. Ale především - Hamsun a Céline žili v době, kdy se ty nejzrůdnější antisemitské fantazie naplňovaly, jejich postoje v době války navíc byly projevem kolaborace s okupační mocností (v Poundově případě s válečným nepřítelem).
To samozřejmě nutně vyvolává vášně, představuje mohutný impulz k debatě. Neruda měl to štěstí, že se nástupu nacismu nedožil, jed, který se dá najít v jeho slovech, neměl takovou šanci rozlít se dál a propojit ho s obludnostmi třetí říše, proti níž nakonec vystupovali i někteří z těch, kdo Nerudův předsudek sdíleli. Co by básník dělal v situaci, kdy by věděl, k jak hrůzným koncům dospěla pověra, již kdysi šířil, se můžeme jen domýšlet. A vlastně bychom radši neměli, protože se tak stejně nedá dospět k ničemu byť jenom vzdáleně podobnému pravdě.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
