Stíny socialistické minulosti? - Výsledky studentské soutěže Jednoho světa a Lidových novin
Narodil jsem se v dubnu roku 1989, tedy ještě za socialismu, ale jak jsem okusil absurditu, brutalitu a atmosféru totalitního režimu v naší zemi? Řekl bych, že nijak. To ovšem neznamená, že se mi následky komunismu vyhnuly obloukem.
Tak, jako mnoho jiných lidí, mě dohonila vlastní minulost. Vlastně ani ne tak moje, ale rodiny. V mém rodném listu stojí v kolonce povolání otce napsáno „pionýrský vedoucí“. To je sice trochu komické, ale nestydím se za to. Byl v Pionýru jen pro to, že rád pracoval s dětmi. Ano, mohl si vybrat, ale zdálo se mu to asi jako nejsnazší cesta. Praděda na výběr neměl. Byl ředitelem školy v malé obci na Vysočině. Před převratem v roce 1948 k němu do školy přijeli dva černě odění muži v širokých kloboucích. Oznámili mu, že buď bude volit KSČ, nebo už nikdy neuvidí svoji rodinu.
Prarodiče z otcovy strany stáli proti režimu. Děda zdědil půdu a byl vyzván k prodeji celého pozemku tamnímu JZD. Řekl ne, i přes nátlak. Vše se mu vyhnulo a žádná persekuce jej nepostihla. V matčině rodině je situace děsivější. Moje babička byla dlouho ředitelkou pionýrského domu v Chebu. Už to jistě vyžadovalo určitou angažovanost a iniciativu v komunistické straně. Její manžel, tedy můj děda, ovšem z celého kruhu vybočuje.
Děda byl velmi vysoce postaveným funkcionářem kontrarozvědky. Od patnácti let studoval na vojenské škole, kde byl dokonale zocelen. Celý život pracoval jen v armádě. To je asi všechno, co o jeho pracovním životě vím. Nikdy jsme se na toto téma nebavili. Bojím se o tom mluvit, děda také. Svou minulost zahrabal do toho nejspodnějšího a nejhlubšího šuplíku s tím, že už ji nikdy nevytáhne. Neznám počty ani souvislosti, ale jsem si téměř jist, že „zavařil“ hezké řádce lidí. Vždy jsem věděl, že sloužil u armády. Postupem času jsem si ale uvědomoval, že nepracoval jako voják, který běhal s puškou po „buzeráku“. A teď, když jsem dospělý, doléhá na mě celá tato záležitost daleko víc.
Z televize, z kina, z novin, z hodin dějepisu, odevšad slyším hrůzy. Nejde jen o ledajaké zločiny, ale dokonce o zločiny proti lidskosti. Vše vidím na fotkách, ve filmech, dokumentech a najednou chápu, že jeden z mých nejbližších příbuzných byl součástí celého tohoto smutného kolotoče. Možná jen malá figurka, ale i ta se počítá. Nedokážu odhadnout, jak moc velkou roli zastával. Nyní ale vzniká můj vnitřní rozkol. Kdyby to byl padouch se vším všudy, nebyl by žádný problém se ho vzdát, nehlásit se k němu. Zavrhnout ho jako všechny ostatní zločince. Ale copak to můžu udělat? Vyrůstal jsem s ním. To on mě naučil lyžovat a vzbudit ve mně lásku ke dvěma klouzavým prkénkům. To s ním jsem pochopil, jak důležitá je přesnost a důslednost při práci a v podstatě při čemkoli, co člověk dělá. Když už, tak pořádně! To si ale zřejmě říkal i při „práci“ pro svobodnou, socialistickou vlast.
Zde se najednou nacházím na dvou stranách barikády. Na straně jedné, kterou střeží má úcta a láska k prarodiči, na té druhé cení zuby špína a rudo. Je to začarovaný kruh. Dědečka obdivuji. Jak ho ale můžu mít rád, když ho halí taková minulost? Tolik mě přece naučil. Bere mě takového, jaký jsem. A pořád dokola. A znovu dokola. Tolik se to ve mně pere. Smutek, zlost, hrdost, stud. Jeden pocit střídá druhý. Myšlenka za myšlenkou. Obraz špinavých pracovních lágrů následuje bílá, dlouhá sjezdovka, po které se děda řítí na lyžích. Může jet jak rychle chce, šusem, překonat světový rekord, ale minulosti neujede.
Strašné představy. Nepronásledují jen mě, ale i moji mamku. Nikdy se minulostí svého otce nevyrovnala a asi ani nevyrovná. Když jí bylo 18, jako je teď mně, chodila na gymnázium v Chebu. Snažila se nějak utéct z toho strašného světa, ve kterém byla nucena žít. Věnovala se trampingu, vodáctví, scházela se s přáteli při setkání zvaném „Poesie na schodech“. Snažila se nějakým způsobem utéct strašné realitě, která se jí navíc přímo dotýkala. Myslím, že všechno snášela mnohem hůře, než dnes já. I tohle je možná důvod, proč mi tolik rozumí a toleruje mě. Cítíme podobně, a ruku v ruce utíkáme před minulostí. A i přesto, že jsme na to dva, historie nás dohání.
Určitě by bylo lehčí udělat za vším udělat tlustou čáru, ale ne vždy je ta lehčí cesta správná. V tomto případě jsem si jist, že zapomenout na to, co bylo, je špatně. Sice trpím a stydím se, ale nechci se schovávat, ani dědu omlouvat. Dobře věděl, co dělá. Tak jako já teď vím, že dělám dobře, když se k historii stavím čelem.
Tlustá čára za minulostí není správné řešení. Ten, kdo se provinil, by měl být potrestán. Nevím, jaký způsob by byl adekvátní, samozřejmě se musí posuzovat každý případ zvlášť, ale mělo by se jednat o trest spravedlivý. Můj děda nikdy potrestán nebyl. Můžu chtít vykonání aktu spravedlnosti na svém praotci? Nevím. Na jednu stranu mu nepřeji nic zlého, ale přijde mi nefér, že nikdy nedošlo k tomu, aby všechno, co si nadrobil, snědl. Bude mě to užírat až do smrti, to vím. Vždy na sobě ponesu skvrnu, kterou jsem si sice neudělal já, ale přesto nejde smýt.
Autorovi je 18 let. Studuje na Střední odborné škole pedagogické v Karlových Varech
Soutěž pro studenty středních škol vyhlásil projekt Jeden svět na školách ve spolupráci s Lidovými novinami. Vítězné práce vybrala porota ze 122 zaslaných esejů a reportáží. Více informací o soutěži na www.jedensvetnaskolach.cz.
