Pěvkyni, která neuměla zpívat, ztvárnila Jaroslava Kretschmerová v inscenaci pražského Divadla Kalich.
Excentrická Florence Foster Jenkinsová si vydobyla slávu na operním poli, i když byla posměšně nazývána první dámou klouzavé stupnice. Příběh americké zpěvačky, která neuměla zpívat, a přesto vyprodala slavnou Carnegie Hall, samozřejmě neunikl zájmu dramatiků. Úspěch si nakonec na své konto připsal Angličan Peter Quilter, s jehož hrou Na konci duhy o sklonku života Judy Garlandové se už čeští diváci mohli setkat. Hrdinka komedie Je úchvatná má tedy také svůj skutečný předobraz, ale madam Jenkinsová je přece jen z jiného těsta než tradiční star.
Zparodovat nějakou formu neumětelství je sice vděčné, ale také dost krátkodeché. Tomu se komedie Je úchvatná vymyká tím, že hlavní postava své vstupy na operní nebe prožívá naprosto upřímně, oddaně a s neutuchající energií. Ta jí ostatně nechybí ani v životě, kdy všechny více i méně složité momenty řeší s nezdolným optimismem, který jí pomáhá uskutečnit její touhy a sny bez ohledu na realitu. Jenkinsová přitom není zahleděná do sebe, ale chápe své (ne)umění jako poslání, které musí ze všech sil plnit. Některé situace, které autor do hry zahrnul, se opravdu staly, stejně jako se kolem Jenkinsové pohybují některé skutečné postavy.
Přesto komedie nemá s obvyklou biografií nic společného, je gejzírem slovního humoru a komiky, kterou sem vnášejí především hudební čísla. První polovina hry má švih i spád, kdežto druhá - přesto, že Quilter na jejím začátku přichystá divákům překvapivý moment -už trochu ztrácí dech. Nepřináší se totiž už nic překvapivě nového a nastavují se známé situace. Rozkolísaně tady začíná působit i inscenace, i když samozřejmě reprízami se může temporytmus ještě podstatně upravit.
Vítězí kouzlo osobnosti
Režisérka Jana Kališová patří k těm nemnoha tvůrcům, kteří si s podobným textem dokáží poradit. To, že její práce je kultivovaná a vkusná, i když působí tak nenápadně, rozhodně není málo. Stejně jako to, že se jí podařilo shromáždit a scelit herecký kolektiv, který se v tomto složení nesetkává často.
Vyplatila se především sázka na mladého Jana Maxiána, herce a hudebníka, který svého doprovázejícího klavíristu Cosmu McMoona vytváří uměřeně, a přitom s vtipem. Navíc je výborným spoluhráčem ústřední hrdinky v podání Jaroslavy Kretschmerové. Ladislav Potměšil se jako St Clair cítí ve fraku a suchém humoru evidentně dobře a je šarmantním i oddaným partnerem operní divy. Naďa Konvalinková sice v kvočnovité Dorothy předvádí svůj standard, ale Florencinu zbožňující fanynku nepřehrává tak jako Daniela Bakerová španělskou hospodyni Mariu. Lilian Malkina podtrhla v nepřítelkyni Florencina umění, paní Verindah-Gedgeové, ruský původ i agresivitu operní znalkyně.
Všechny tyto role však vytvářejí jen prostor pro ústřední hvězdu -Florence Foster Jenkinsovou. A Jaroslava Kretschmerová zde skutečně září. Hraje Florence bez sebemenšího náznaku parodie, dalo by se říci naprosto vážně, a přesto vzbuzuje salvy smíchu. Její hudební čísla jsou perfektně vystavěná ve své falešnosti, jistě právě proto, že jde o herečku, která dokonale zpívá. Zároveň je Kretschmerová dokáže prodat jako Florencino číslo, to znamená i vizuálně, gesty, grimasami a pohybem. Díky ní se dá uvěřit, že Jenkinsová i při svém strašlivém zpěvu vytvářela diváckou show, a proto byla tak oblíbená. Málokterá herečka by také dokázala tak přesvědčivě ztvárnit Florencin nepřekonatelný optimismus, aby přitom nezněl lacině nebo sentimentálně. Kretschmerová prostě přesvědčuje o tom, že kouzlo osobnosti může zvítězit i nad vysokým C.
***
HODNOCENÍ LN ***
Peter Quilter: Je úchvatná
Překlad: Pavel Dominik Režie: Jana Kališová Scéna: Ivo Žídek Kostýmy: Jan Růžička Hudební nastudování: Jan Maxián Divadlo Kalich, Česká premiéra: 5. září 2007
