To, „co všechno vodnes čas“, si lze ověřit na výstavě fotografií v rekonstruovaném a čerstvě otevřeném kulturním centru v „Modrém domečku“ v Řevnicích u Prahy. Fotografií z populárního divadla má někdejší provozní ředitel Semaforu velké množství, některé už jsou notoricky známé, jiné překvapí i po letech. Patří mezi ně především výstižné portréty – kromě ústřední autorské a interpretační dvojice Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra také krásné snímky Evy Pilarové, Hany Hegerové, Evy Olmerové, Věry Křesadlové, Nadi Urbánkové, Waldemara Matušky, Pavla Bobka a mnoha dalších. Englich je fotografoval na domácí semaforské půdě i na cestách, při práci i v civilu. Protože se v divadle pohyboval vlastně nepřetržitě, objekty svého fotoaparátu dokonale znal, a proto i skvěle dokázal vystihnout. Byl i u velkých událostí, jež přesáhly semaforský práh, a pohotově je zaznamenával. Třeba týdenní návštěvu Louise Armstronga v Praze a jeho proslulý jam session v Semaforu v noci po koncertě v Lucerně.
„V Semaforu jsem se objevil hned v roce 1959. Zrovna jsem ale vojákoval, takže jsem tam chodil, jen když to šlo,“ říká Ivan Englich (nar. 1934). „Fotografoval jsem, i když takovým dvorním fotografem byl již tehdy skvělý Jan Lukas. Fotografování mně umožnil Jiří Suchý, navštívil jsem jej u něj doma a umluvil ho. Fotografií z divadla a s jeho interprety jsem nakonec udělal víc než šestnáct set. Jiří je má doma všechny na CD-ROM. I s náhledy. To byla fuška!“
Třebaže není profesionálním fotografem, naplnil svými snímky už tucet výstav a mnoha dalších se zúčastnil. Práce Ivana Englicha byly mj. dvakrát vybrány do World Book of Photography a jeho fotografie tvoří základ všech publikací divadla Semafor. Snímky v řevnickém „Modrém domečku“ připomínají atmosféru malých scén, jejichž rozkvět začal v 60. letech minulého století a jehož dozvuky doléhají do dnešních dní. Snímky Ivana Englicha mají nadčasovou hodnotu, takže přijdou vhod pamětníkům i těm, kdo ocení autentickou výpověď.
