Už v okamžiku, kdy si s uchazečem podává ruce, si headhunter všimne, že něco není v pořádku. Tenhle člověk nemá „drajv“, elán ani zájem, pomyslí si headhunter a během pohovoru z něj dostane zvláštní pocit. Jako by jednal s živou mrtvolou. Člověk, který proti němu sedí, nemá ve skutečnosti o práci zájem, nemá totiž opravdový zájem vůbec o nic. Pokud se snaží získat nějaké zaměstnání, tak jenom ze setrvačnosti. Někdy proto, aby dokázal splácet měsíční výdaje, jindy z důvodu, že si nedokáže představit nic jiného než chodit do práce. Je však nepoužitelný jako vyčerpaný ropný vrt. V poslední době se headhunteři setkávají s vyhořelými manažery častěji a nepovažují to ani trochu za příjemné setkání.
Důvod je nasnadě. Tlak na řídící pracovníky a na jejich výsledky stoupl. Někteří to ustáli, jiní nevydrželi tempo, a aniž by si to zpočátku uvědomili, podlehli syndromu vyhoření. Pro některé to znamená konečnou v kariéře, pro další dlouhé zotavování. A pro headhuntery několik nepříjemných schůzek s „živými mrtvými“.
„Naši klienti jsou z různých oblastí. Jak vrcholoví manažeři, tak střední management, kterým to ti vrcholoví platí. A někdy si to platí i sami,“ popisuje škálu svých klientů Aleš Kalina, který se specializuje na koučink při řešení depresí. „Jde ale také o lidi z vlády a podobně. Nevidím mezi odvětvími žádné rozdíly či tendence. Prostě jsme jenom lidé a jako lidé máme tytéž problémy celá staletí.“
Podle Aleše Kaliny je v České republice situace stabilní, v posledních měsících k žádnému dramatickému nárůstu klientů nedošlo. Ovyhořelé manažery se Kalina rozhodl starat komplexně a podle svých slov nemůže přesně říci, kdo trpí vysloveně syndromem vyhoření a kdo ne. Vnitřní komplikace jsou podle něj provázané mezi sebou. Práce, peníze, zdraví a vztah se navzájem ovlivňují a problém může nastat v kterémkoli z těchto kvadrantů. Pak se většinou přesune do dalších, až nakonec v jednom z nich vybublá na povrch.
„Pokud manažer přijde se svým pracovním problémem, vždy se ve finále zjistí, že nešlo jenom o problém v práci, ale také o nějaké starosti doma, popřípadě o potíže se zdravím či ve financích,“ říká Kalina. „Proto musím vždy hodnotit člověka jako celek a nemohu se na něj dívat pouze jako na kus, který v práci něco řeší.“ Hranice vyhoření V současnosti ale kouč vypozoroval trend, že při rostoucích finančních tlacích mají lidé tendenci být více nevěrní a hledat si v záletech kompenzaci. Přitom osobní problémy jsou největší příčinou pro výbuch a nedostatky v práci. Před pracovním kolapsem a dlouhodobým vyhořením přichází řada varovných emocí, které je třeba brát vážně. Varování přicházejí v těchto stadiích: únava, větší únava, ještě větší únava, nezájem, letargie, vztek, agrese, arogance, nemoci, omdlévání, změna tepu, a až poté následuje ztráta smyslu pro práci a později pro život samotný.
Mluví se proto o určité hranici, dokdy se lze ještě uzdravit a vrátit do pracovního procesu. Pokud ale tuto hranici manažer překročí, zůstanou mu často trvalé následky, které ho v jeho současné práci diskreditují. „Je třeba pochopit, jak mozek pracuje. Je sice velmi flexibilní a má své hranice hodně daleko, pokud je ale dlouhodobě ignorujeme, neposloucháme jeho návrhy, či dokonce jdeme proti němu, dojde k výše zmíněným jevům, které jsou pro mozek pouze ochrannými pomůckami,“ vysvětluje Aleš Kalina. „Normální je být nadšený, plný energie a chuti k životu. Když toto nemáme, mozek nám dává doporučení, jak se k tomu dostat. Pokud jeho rady ignorujeme, dochází k postupnému projevování zmíněných ochran. Proč tak mozek činí? Aby ochránil sám sebe před zkratem a kolapsem.“ Duševní hygiena jako prevence Jakmile jedinec dosáhne hranice velké únavy a letargie, začne mu být všechno jedno. To může ještě překonat a maskovat, pak ale přijdou tělesné komplikace a mdloby. Ty se již nedají řešit jinak než hospitalizací. Jedinou prevencí je sledovat vlastní dojmy a hlídat si pocit vnitřní pohody. Naslouchat své hlavě, stanovit si pravidelný odpočinek, věnovat se vztahům doma i s kolegy, komunikovat a nebát se říkat, co si myslím, což bývá i u manažerů podle Kaliny problém, protože jsou z dětství tlačeni ke stálé slušnosti a poslušnosti. „Učím své klienty, aby si sledovali křivku své nálady na stupnici od nuly do deseti, kde deset je nejhezčí prožitek v životě,“ říká Aleš Kalina „Pokud se dostanou pod 7,5, tak by se měli ptát svého mozku, co je potřeba změnit. To je nejlepší prevence.“
