Poslanec Ivan Ohlídal představil v článku Jak dál s vysokými školami? Jinak! (LN 14. 2.) své názory na financování vysokých škol a jejich restrukturalizaci. Zdůraznil, že vysoké školy mají ve svých vnitřních rozpočtech důsledně dodržovat metodiku, kterou peníze přiděluje stát. Dále navrhl rozdělit „neposlušnou“ Masarykovu univerzitu (pro svůj rozpočet používá vlastní pravidla) na přírodovědné „výzkumné“ fakulty a ty ostatní a sdělil nám, že některé univerzity (rozuměj typu Masarykovy univerzity) mají strukturu, jež „odpovídá struktuře univerzit bývalého Rakouska-Uherska“ a že restrukturalizace by „tento anachronismus mohla odstranit“.
Pokusme se stručně některé názory pana poslance konfrontovat se skutečností, s legislativou a s obecně akceptovanými tendencemi ve vysokém školství. Z dobrých důvodů se v celém demokratickém světě vysoké školy těší určité autonomii, která jim umožňuje rozhodovat o jejich strategiích. Tak tomu zatím je i v Česku. Ministerstvo školství po diskusi s reprezentací vysokých škol zcela legitimně zavádí nové kvalitativní ukazatele do rozdělování prostředků mezi vysoké školy a jednotlivé vysoké školy zase na základě rozhodnutí svých orgánů autonomně vytvářejí strukturu svého vlastního rozpočtu. V centrálně řízených, plánovaných ekonomikách je jistě představitelné, že ministerstvo určuje způsob rozdělení prostředků uvnitř jednotlivých univerzit. Neberu panu poslanci právo zastávat tento názor, ale je potřeba říci, že odporuje současné legislativě a postavení vysokých škol v demokratické společnosti.
Obrana před nápady politiků V řadě zemí probíhají reformy systému terciárního vzdělávání a doufejme, že budou uskutečněny také v České republice. Klíčovým pojmem ale není restrukturalizace (oblíbený pojem pana poslance), ale diferenciace, tedy ne úmysl primárně změnit nynější strukturu vysokoškolských institucí, ale rozrůznit úkoly jednotlivých vysokých škol a podle jejich rozdílných funkcí je hodnotit a financovat. Pokud v některých zemích došlo i k „restrukturalizaci“, tak jejím výsledkem byla zpravidla integrace a snížení počtu škol, a ne rozbití těch nejúspěšnějších. Naše univerzity nemají strukturu univerzit Rakouska-Uherska a nemá ji ani Masarykova univerzita, která byla založena, jak je obecně známo, až po jeho rozpadu. Vznikla bez teologické, ale zato s tehdy ne úplně obvyklou přírodovědeckou fakultou, na níž pan poslanec působí (i na Univerzitě Karlově byla přírodovědecká fakulta zřízena až v samostatném Československu). Pět z devíti fakult MU pak bylo postupně založeno až po druhé světové válce, jistě ne pod vlivem rakousko-uherské univerzitní koncepce.
Článek pana poslance nám sice nepomůže při hledání správného modelu reformy terciárního vzdělávání, ale užitečný jistě je. Připomíná nám mj., proč je důležité, aby ve společnosti existovaly do jisté míry nezávislé korporace typu univerzit, které jsou svou zákonem zaručenou autonomií chráněny před momentálními nápady některých politiků. Návrat k centrálnímu řízení a státem určované restrukturalizaci jistě není cesta, kterou bychom se při péči o naši vědu a vzdělanost měli vydat.
Petr Fiala, rektor Masarykovy univerzity a předseda České konference rektorů
