Plavili jsme se tenkrát před třiceti lety na lodi Republika ze Šanghaje s nákladem rýže. Republika měla výtlak dvacet tisíc tun, byla to jedna z největších lodí naší námořní flotily. Bez problémů jsme propluli Jihočínským mořem, i když to místo bylo proslulé pirátskými přepady. V Surabáje na Jávě jsme se stavili pro náklad čaje a kopry a za navigace indonéského lodivoda jsme propluli Sundským průlivem do Indického oceánu.
Když je mírné povětří nebo bezvětří, hladina moře je klidná a v rovníkovém slunci se třpytí jako lesknoucí se zrcadlo. Tichý nedozírný rybník. Sledovali jsme křivky létajících ryb a skotačení delfínů, kteří naši loď provázeli, a obdivovali se barvám východů a západů slunce. Brzy se ale vše změnilo.
Naše posádka byla mezinárodní. Kromě Čechů a Slováků tu byli Poláci a Bulhaři a hlavně Číňané, kteří si zde osvojovali základy námořnického řemesla. Tehdy byla Čína hlavním cílem našich plaveb. Dováželi jsme tam suroviny, strojírenská zařízení, auta a cement.
Sedmnáctý den plavby se obloha zatáhla a Republika si jen s obtížemi razila cestu rozbouřenými vlnami. Řadu mužů schvátila mořská nemoc a já, jako první lodní inženýr, jsem dal rozkaz zvýšit chod motorů na plné obrátky.
V tu chvíli se dostavil ke kapitánovi jeden námořní kadet a hlásil, že dole v kajutě leží nemocný námořník. Kapitán k němu poslal našeho lodního lékaře, který po návratu vypadal zachmuřeně. „Kapitáne,“ řekl, „ten marod je mladý chlapec, Číňan, a má akutní zánět slepého střeva. Nebude-li co nejdřív operován, může zemřít. Tady ho operovat nemohu, nemáme k tomu ani to nejnutnější vybavení.“
Zbývala jediná možnost: radiotelegraficky udat naši polohu a požádat nejbližší loď s potřebným lékařským vybavením o pomoc. Do éteru byl vyslán signál a ani ne za půl hodiny jsme obdrželi depeši z australské lodi City of Melbourne, že pluje plnou rychlostí k nám.
Stav nemocného se stále zhoršoval, když se australská loď konečně objevila na dohled. Zakotvila celé dvě míle od nás. Blíž to nebylo možné, kvůli silnému vlnobití hrozilo, že by se obě lodi mohly srazit, a navíc se setmělo. Zbývalo to nejtěžší. Dopravit nemocného k lodi.
Kapitán si svolal posádku. „Mládenci,“ řekl, „dostat šalupu za těchto podmínek na City of Melbourne nebude legrace. Potřebuji osm dobrovolníků, kteří si na to troufnou.“
Přihlásilo se nás dvanáct. Kdyby se se mnou něco stalo, pro řízení strojovny jsem měl zástupce. Nemocný dostal injekci na uklidnění a pevně jsme ho připoutali na nosítka. Vlezli jsme do člunu a začali se spouštět do hlubiny. V temnotě pod námi hučely rozbouřené vlny a matně se leskly.
Když jsme se ocitli na hladině, první vlna nás málem převrátila. Odpoutali jsme lana. Dva muži drželi nosítka, ostatní jsme se opřeli do vesel. Snažili jsme se udržovat směr k osvětlené City of Melbourne, která se nám však následkem mohutného vlnobití každou chvíli ztrácela z dohledu. Vichr burácel a bral nám slova od úst, vodní tříšť šplíchala do tváří. Přívalové protivlny nás několikrát zvedly téměř kolmo do výše. Nechybělo mnoho a převrátili jsme se nohama vzhůru. Tenkrát jsme se už loučili se životem.
Nejhorší bylo udržet směr vlnami zmítané šalupy. Ačkoli jsme se opírali do vesel ze všech sil, zdálo se nám, že se k lodi téměř nepřibližujeme.
Konečně se nám podařilo přistát u jejího boku a nosítka s Číňanem putovala na palubu. Cesta nazpět nebyla ale o nic snazší. Naše loď začala vystřelovat světlice, abychom ji našli. V rozbouřených vlnách jsme bloudili půldruhé hodiny. Nezapomenu na chvíli, kdy jsme se nohama konečně dotkli paluby Republiky.
Za týden jsme přistáli v Adenu, kde nám měl být nemocný předán. Jeho stav se po zdařilé operaci viditelně zlepšil. Lékař ze City of Melbourne řekl, že zdržet se jen o hodinu, bylo by pozdě. A vidíte, málem jsem zapomněl uvést jeho jméno. Jmenoval se Chuang Li. Potom k čemu je dobrý lodní deník.
O autorovi| podle příběhu Bohuslava Holého (otce hudebníka Romana Holého) napsal Jiří Kolář
