Český rozhlas se nebrání diskusi o slučování veřejnoprávních médií, nicméně podobné návrhy registrujeme již dlouho. Je navíc poměrně dost složité se detailněji vyjadřovat k něčemu, co zde již bylo několikrát ve velmi vágní podobě nadhazováno. Stejně tak je obtížné vyjadřovat se k návrhu z devadesátých let, který exministr Vítězslav Jandák nyní prezentoval. Mediální trh se za posledních deset let přeci jen proměnil a radikální změnou prošel i Český rozhlas, stačí si jen uvědomit posun ve vývoji technologií.
Vzhledem k vágnosti dosavadních návrhů jsme se doposud možnými důsledky sloučení obou veřejnoprávních médií do hloubky nezabývali, natož je detailněji analyzovali. Nejsme zastánci jednoduchých řešení – bohužel to, co zatím prezentováno bylo, byly právě velmi zjednodušené pohledy na celou věc.
Že je otázka sloučených veřejnoprávních médií opravdu složitější a zaslouží si detailnější uchopení, dokládá i situace v ostatních evropských zemích. Každý z modelů má své pro i proti a ani u členských zemí Evropské vysílací unie, kterými jsou ČRo i ČT členy, nepanuje jasný názor, který z modelů je lepší a efektivnější. Pro ilustraci mezi země, kde vedle sebe koexistují veřejnoprávní rozhlas i televize, patří Francie, Lucembursko, Švédsko, Španělsko či Maďarsko. Například i sjednocená BBC v roce 1991 přijala dvou-mediální strukturu se společnými newsroomy a společnými reportéry z rozhlasu a televize. Tento model však nefungoval podle očekávání, proto se i BBC, byť jde o organizaci s jedním generálním ředitelem a jednou správní radou, vrátila k odděleným produkcím. Opačný trend, než o kterém nyní hovoří V. Jandák, v těchto dnech naopak řeší Itálie, kde ministr pro komunikaci předložil italskému parlamentu k diskusi návrh k rozdělení rozhlasu RAI a televize TV RAI. A zdůvodnění? Nelítostná konkurence na rozhlasovém trhu, v porovnání s televizním, již vedlo RAI k tomu, že čelila typickému problému veřejných služeb ve vztahu ke komerčním rozhlasovým stanicím. Vzrůstající úspěch rozhlasu a nová hranice digitálního rozhlasu ukazuje potřebu zvážit možnost větší svobody výběru v organizačních záležitostech Rozhlasu RAI. Tytéž diskuse nad rozdělením obou institucí se vede v Chorvatsku, kde se ukázalo, že společný model nefunguje.
Uvedené příklady ukazují, že nezávislost programových rozhodnutí, vedení a rozpočtu jsou velmi důležité. Český rozhlas je v současné době konsolidovanou a stabilizovanou institucí s velmi efektivním a racionálním vynakládáním prostředků. Tuto racionálnost ČRo osvědčil mimo jiné rozšířením počtu rozhlasových stanic při současném dobudování celé sítě regionálních stanic dle nového územně správního členění. Financování podpůrných služeb je nastaveno ve velmi úsporném režimu. Rozdíl ve výši koncesionářského poplatku (poplatek u televize je 3x větší) vede ČRo k hledání úsporných řešení i v ekonomických oblastech, otázkou pak je, zdali by případné sloučení naopak nevyvolal nárůst aparátu, a tím i vynakládání vyšších finančních prostředků. Parkinsonovy zákony v tomto ohledu leccos napovídají.
Současný model financování obou institucí je rozdílný a neumožňuje sloučení. V ČRo jsou zcela jiné finanční režimy. To platí i u zmiňovaných koncesionářských poplatků. Struktura koncesionářů ČRo a ČT není zcela shodná, u právnických osob je diametrálně rozlišná. Rozhlas se navíc ke svým koncesionářům dostává mnohem efektivněji ve stávajícím uspořádání. Muselo by zároveň dojít k celkové změně podstaty zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Výše obou poplatků je dána zákonem, nikde není dáno, že by pak jeden koncesionářský poplatek byl součtem obou současných …
Pokud jde o úvahy o případných úsporách na autorských právech, právech na sportovní přenosy apod., je nutná k jasné odpovědi skutečně hloubková a fundovaná analýza. Navíc se jedná o nesčítatelné položky, u nichž by jistě neplatil množstevní rabat. Jiný postoj by jistě v případě sloučení zaujali i dotčení, s nimž o uvedených záležitostech rozhlas a televize jednají.
Ačkoliv se to někomu na první pohled nemusí zdát, ČRo a ČT jsou rozdílná média, rozhlasová a televizní práce není tatáž a programy obou médií nelze z jejich podstaty sloučit, je proto otázkou, jaké úspory by v oblasti programu mohly vzniknout. Zamýšlený „velký“ generální ředitel by byl jistě institucí navíc, neboť by zákonitě zůstali stávající ředitelé obou médií, což není úspora, ale nový náklad.
Jde-li o dotaz na technickou spolupráci, ani v tomto případě by eventuální sloučení nevedlo k výrazným úsporám, neb tam, kde je možné dosáhnout nějakých množstevních slev u financování přenosu signálu, tam spolupracujeme již dnes. Navíc lokality, kde rozhlas využívá vysílače, se ne vždy kryjí s lokalitami, kde vysílač využívá televize. U digitálního vysílání by možná k některým úsporám mohlo dojít u vysílání v systému DBV-T, to ovšem neplatí o systému DAB, který je pro televizi nepoužitelný. A rozhlas jistě časem systém DBV-T vyklidí.
Ve věci spolupráce s ČT: mezi oběma funguje spolupráce na bázi deklarace o spolupráci veřejnoprávních médií, spolupráce se odvíjí v oblasti vzájemné podpory v oblasti propagace, pro obě instituce je společné, že reklamní čas prodává tatáž agentura. Spolupráce programová se odvíjí na vybraných projektech a je jich několik. Ve věci spojení zahraničních zpravodajů, jejich sjednocení by bylo představitelné snad jen v případě krátkodobých ad hoc výjezdů, nikoliv však u stálých zpravodajů, mj. proto, že rozhlasová práce je svou podstatou zcela jiná než práce televizní.
Závěrem je nutné připomenout silnou historii rozhlasu, který české dějiny mnohokrát i tvořil, vzpomeňme na druhou světovou válku či rok 1968. Rozhlas je národním pokladem s dlouholetou tradicí, kterou bychom měli ctít a nikoliv ji bourat.
