Má stát fungovat jako cestovní kancelář? Ten problém se týká nejenom politiků, ale i novinářů
Vicepremiér Vondra nevykročil před týdnem šťastně - a mediální odezva nebyla o nic šťastnější. Pár dnů po lyžovačce jeho šéfa Topolánka přikrmil Vondrův fotbalový odskok do Bukurešti debatu o papalášství českých politiků, místo aby se mohla rozjet řádná debata o něčem jiném. Jádro Topolánkova a Vondrova „případu“ totiž spočívá ve zvážení, za co vše své ústavní představitele platíme a jak důkladně je kontrolujeme.
To první mají řídit jasná, psaná či nepsaná pravidla, to druhé mají v popisu práce média. Jenže místo jasného rozdělení a oddělení rolí tu vídáme spíše solidaritu, ba „spoluvinu“ médií v situacích, kdy nejenom politikové využívají stát jako cestovní kancelář. Proč jsme se o Topolánkově innsbruckém zastavení dozvídali až pozdě a z průniků získaných od posádky, když v letadle byli novináři? Proč se o samotném faktu, že na palubě českého Air Force One byli žurnalisté, nedozvíme z těch novin samotných?
Tady jsme blízko jádru pudla. Novináři by tak doznali svou symbiózu s těmi, které mají kontrolovat - a že to vlastně oběma stranám vyhovuje. Premiér si oddychne na sjezdovce a žurnalisté se vládním letadlem zadarmo dostanou tam, kam by je redakce, kdyby to měla platit sama, nikdy nevyslala.
Od státu, nebo od miliardáře?
Takže zpět k jádru věci. Ústavní představitele platíme za to, aby sloužili této zemi i nám, daňovým poplatníkům. Zní to trochu staromilsky a není náhoda, že z vlády to nejlépe vnímá ministr zahraničí. Karel Schwarzenberg má více než kdo jiný geneticky zakódováno rytířské heslo Jana Lucemburského ich dien, sloužím. Teď jde o to, jak má služba státu vypadat pětadvacet generací po slepém králi, který odmítl utéci i z prohrané bitvy.
Slouží nám politici nejlépe, pracujíli do roztrhání těla a jsou 24 hodin denně „ve službě“?
Neudělají pro službu státu leckdy lépe, když si dáchnou a „dobijí baterky“?
Selský rozum se kloní spíše k druhé variantě, ale tím jen nastolí další problém. Ústavní činitel, špičkový politik či diplomat prostě není soustružník v ČKD, který si v pátek odpoledne odpíchne „padla“ s vědomím, že až do pondělního rána mu může každý políbit šos.
Ve světě vysoké politiky to takhle funguje v diktaturách - severokorejský vůdce přijme tu a tam straníka nebo čínského soudruha. Jenže knuta liberální demokracie velí neodmítat prakticky nic, přijímat kdekoho bez ohledu na večery a víkendy, on-line odpovídat na vše a z titulu funkce být i tam, kde to ničemu neslouží. Summa summarum, takový reprezentant má na krku mnohonásobně více balastu než Jan Lucemburský i Kim Čong-il, takže mu nezbývá než hledat skulinky, ve kterých si dáchne. A že skulinky nachází, když je zrovna na cestách, patří už k logice věci.
Máme ty skulinky zahrnout do služby státu? Máme ústavním činitelům platit v rámci této služby veškerý pracovní servis včetně „nadstandardu“? O tohle běží a nejsme v tom sami. Dáme-li na jeden konec škály třeba Skandinávii coby symbol civilnosti a průhlednosti a na druhý konec škály třeba Francii a USA coby symboly prezidentské moci, zjistíme, že Česko je někde uprostřed. Jenom daná pravidla schází.
Když Nicolas Sarkozy na jaře vyhrál prezidentské volby, užíval si týden na jachtě ve Středozemním moři. Francouzům vadilo, že Sarkozy v předchozí kampani kázal utahování opasků. Nemělo jim vadit spíše to, že prezidentův nadstandard platil majitel jachty, miliardář Bolloré? Francouzům rovněž před lety vadilo, když prezident Chirac letěl po nabitém týdnu do Moskvy, a aby se mohl aspoň trochu prospat, letadlo s ním pár hodin kroužilo nad Francií. Není nakonec lepší a průhlednější cesta na fotbal či na sjezdovku za státní peníze? Vyjasněme si ta pravidla.
Nechceme mít plot
Jsme-li už ve Francii, zůstaňme tam chvíli kvůli novinářům. Když Chirac letěl do Číny, do Pekingu mířilo pět airbusů - jeden s politiky, ostatní s novináři a průmyslníky. Za vládní peníze měli nejenom cestu, ale i hotely. Naproti tomu v USA novináři ani zadarmo necestují ve vládních letadlech. Sami si to na sebe ušili, aby se mohli honosit nestranností. Právě tak se ovšem nestane, že by prezident Bush vzít novináře na palubu odmítl. Roznesli by ho na kopytech.
My jsme opět někde uprostřed. Když prezident Václav Klaus letěl do New Yorku přednést svůj „klimatický“ projev v OSN, nevzal do svého airbusu jediného novináře. Proč ho za to neroznesli na kopytech? Inu proto, že by v „cestovní kanceláři Hrad“ měli úplný plot. Už příliš si zvykli cestovat zadarmo s Havlem, Zemanem, Špidlou, Grossem, Paroubkem i Topolánkem. Když to chtěla MF Dnes v 90. letech prolomit, dozvěděla se, že na novinářsko-vládní letenky není rozpočtová položka. Zůstáváme při starém a bez pravidel. Profláknutým „Staroevropanům“ se v cestování podobají i ti čeští politici a novináři, kteří je jinak kritizují.
***
Slouží nám politici nejlépe, pracují-li do roztrhání těla a jsou 24 hodin denně „ve službě“? Neudělají pro službu státu leckdy lépe, když si dáchnou a „dobijí baterky“?
O autorovi| Zbyněk Petráček komentátor LN e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
