Kdyby se soutěžilo o největší národovecký kýč v hávu moderny, favoritem by byla Muchova Slovanská epopej. Upřímně, co dnes na tom díle může zaujmout? Samozřejmě že formát tak nesmírný, že se nevejde ani do Prahy. Samozřejmě že autorství Alfonse Muchy. Ale samotné obrazy? Jeden by řekl, že zosobňují jakýsi cirkus, který by mohl kočovat po světě. Ale když slušná nabídka na světovou štaci přijde, Mistrův vnuk John se právě toho bojí.
Zkuste se zamyslet a po pravdě odpovědět: Přijdete na jediný reálný důvod, proč by Muchova epopej neměla být vystavena v Japonsku? O vztahu Japonců k výtvarnému umění toho moc nevíme. Z normalizace máme díky svěrákovské postavě Ukoa Ješity Japonce zaškatulkované jako milovníky miniatur. Jenže skuteční Japonci mají zájem o Muchu. Uhradí dopravu obrazů i výrobu obřích transportních beden, zaplatí české restaurátory poškozených částí cyklu. Není to něco jako námět pro investiční pobídku?
Jak pro koho. Ješitovu roli teď hraje Muchův vnuk. To je, jako kdyby se někam do ciziny měly půjčit české korunovační klenoty, tvrdí. Kdyby prý byla zápůjčka úspěšná, z epopeje by se stal cirkus cestující po světě. Ale proč ne? Při vší úctě ke jménu Mucha, lze snad srovnávat epopej se svatováclavskou korunou? Epopej je cirkus. Buďme rádi, že je o něj ve světě zájem. A buďme dvojnásob rádi, že ten zájem projevují seriózní a neskrbliví Japonci.
Čtěte „Slovanskou epopej...“ na straně 5
