Není to tak dávno, co galerista, jehož jméno zásadně nevyslovuji, přišel s nápadem postavit v Praze muzeum Salvatora Dalího. Téhle myšlence, hlasitě podpořené pražským primátorem, asistoval dokonce i proslulý architekt Daniel Libeskind. Naštěstí zůstalo u nesmyslného výkřiku, a my se tak můžeme v klidu vrátit k jiné kauze, která ne a ne zapadnout a ne a ne se sama vyřešit.
Otázka, co se Slovanskou epopejí Alfonse Muchy, je stejně stará jako moje kariéra přispěvatele do svobodného tisku. Co pamatuji, vydávali představitelé Prahy protichůdná vyjádření stran budoucnosti monumentálního omylu z konce kariéry Alfonse Muchy, který ve své působivosti může teprve dnes sehrát svou důstojnou roli - třeba na scéně kulturního průmyslu. Přitom podnikatele s Muchou tu už máme. Developer a vydavatel Sebastian Pavlovsky léta provozuje Muzeum Alfonse Muchy, které se nyní chystá, pod patronátem pražského magistrátu, na přesun do Obecního domu. Muchovi to budiž přáno. Usiloval marně přispět svým dílem k výsledné podobě domu, jímž český živel demonstroval svou kulturní a společenskou úroveň. Jako odrodilec byl kdysi odmítnut, takže své přístřeší tu paradoxně najde díky bezradnosti současného vedení Obecního domu ve věci dramaturgie výstavních sálů.
Danajský dar Odkázal-li Mucha i přesto Slovanskou epopej Praze, pak s podmínkou, že pro ni město postaví samostatný pavilon. Danajský dar, řekneme si. Fakt, že je cyklus dosud k vidění na zámku v Moravském Krumlově, jako by toto hodnocení jen potvrzoval. Jednou neví Praha, co s Muchovým odkazem, podruhé se stavbě brání Incheba, dlouhodobý nájemce pražského Výstaviště, kam je pavilon plánován, a shodou okolností taktéž vlastník zámku v Moravském Krumlově. Ve světle zájmu o umělcovo dílo, který se zvedl v 60. letech minulého století, jsou tyhle tahanice přinejmenším trapné, neboť v nich zaniká otázka, jak se důstojně vyrovnat s jedním z našich nejslavnějších výtvarných umělců. Ať už máme k jeho tvorbě jakýkoli poměr, zkušenost s naší Muchovou výstavou, jejíž turné v roce 2006 střídalo jiný projekt, produkovaný autorovým vnukem Johnem, i zájem z Budapešti a odjinud mi jednoznačně říká, že jde o živý fenomén, na němž by jinde už dávno stavěli.
Problém s epopejí je tak evidentně spojen s dlouhodobě nejasnou kulturní politikou pražského magistrátu, neexistencí priorit, jasných postojů a systémové práce s kulturní infrastrukturou, náhodností a -eufemisticky řečeno - s podmíněností rozhodování. Útěchou asi není, že Brno na tom není o mnoho lépe a celkově se kultura jako podstatný prvek společenských procesů včetně těch ekonomických u nás spíše nedoceňuje, natož aby byl její potenciál využíván s porozuměním, invencí, kompetencí nebo - říkám si v duchu - alespoň s trochou vzdělaného liberálního cynismu, který ví, na co všechno lze pomocí umění a jeho podpory dosáhnout. Důležitý kulturní artefakt Ale zpět k Muchovi. Slovanská epopej je trochu umění, trochu atrakce, ale v každém případě důležitý kulturní artefakt, kolem nějž lze vystavět turisticky přitažlivou instituci se zajímavým a stále aktuálním programem badatelským. Reflexe národních mýtů a dějinných událostí prostřednictvím umění nebyla u nás dosud uspokojivě provedena a vydá ještě na dlouhou řadu knih i výstav. Dobré úmysly i ideologické hry tvoří celý svět, v němž stále ještě žijeme, jak dokládají patetické výlevy Zdeňka Mahlera, ne nepodobné svým zjednodušováním zkratovitému podání národních dějin kulturtrégra Zdeňka Nejedlého. Proč by se právě epopej nemohla stát třeba východiskem seriózního zamyšlení se nad celou jednou kapitolou našich kulturních dějin? Její výtvarné kvality a ideový program unesou nejen obdiv, ale také kritické zkoumání. Jenže se zdá, že horizont tohoto typu je stále ještě neobjeveným pokladem na tajemném ostrově uprostřed Evropy.
Současné obavy o to, aby Praha o Slovanskou epopej nepřišla, pramení z právních rozborů a nejistoty. Nikoli z konkrétní představy o tom, co toto dílo pro město znamená a co by mu mohlo přinést kromě problémů. V době, kdy se kulturní infrastruktura velkých měst v celé Evropě rozvíjí s velkorysou podporou a porozuměním, vědomým si sociálních a ekonomických benefitů, je takový postoj pozoruhodný ve své malosti. Alespoň tedy doufám, že pokud bude, jak praví radní Richter, Slovanská epopej urychleně přenesena do nějaké stávající budovy na pražském Výstavišti, nic se jí cestou nestane a při uložení budou dodrženy základní bezpečnostní a klimatické normy. I za to málo bychom měli být vděčni.
O autorovi| Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně
