V nich se horem dolem rozebíralo, co to znamená, kdo by z těch starších Slováků, kteří měli možnost výběru, měl zůstat ve starém „státním“ průběžném systému a kdo by měl dát polovinu peněz na důchod do penzijních správcovských společností, jejichž zkratka DSS se stala v tom čase slovenským „slovem roku“.
Nadšení z penzijní reformy vyplývalo z toho, že slovenský stát se ukázal jako neschopný zajistit lidem slušné důchody. Vzpomínám na příklad jedné mé kolegyně, která – byť Česka – pracovala většinu života na Slovensku, a když zjistila, že by měla pobírat slovenský důchod, tak se rozplakala a hořce litovala, že včas neodešla zpátky do Česka. Slovenské důchody byly vždy o hodně horší nejen proto, že na Slovensku se méně vydělávalo, ale i proto, že celkový balík peněz na sociální potřeby se rozděloval mezi daleko větší počet lidí. Na Slovensku byla vždy větší nezaměstnanost, v těch nejhorších letech až dvacet procent, navíc počet plátců odvodů zmenšovala masivní emigrace za prací.
Míra nadšení Slováků pro DSS se dala srovnat s tím, jak si Češi svého času spořili ve stavebních spořitelnách. Rozdíl je však po těch víc než pěti letech v tom, že jestliže o výhodnosti českého stavebního spoření nepochyboval nikdo (jen český stát už ho nechce podporovat), v slovenských DSS je tomu naopak.
Pochybnosti rostou, a to nejen na straně státu, který zjistil, že po vyčlenění celé poloviny odvodů do druhého pilíře, který spravují DSS, nemá na to, aby ufinancoval důchody vyplácené podle starého systému. Také většina z těch, kteří vložili peníze do penzijních fondů, marně po pěti letech hledají nějaké peníze, co by jim na těch účtech přibyly. Je to spíše naopak. Samozřejmě, byla krize, burzy se propadly... Ale člověk nemusí být zrovna socialistou z Ficova Směru, aby mu došlo, že výsledky DSS výrazně zaostávají za očekáváními.
Myslím, že českou důchodovou reformu, oproti Slovensku skromnou, spíše evoluční než revoluční, žádné nadšení provázet nebude. V tomto případě je to jen dobře.
O autorovi| LUBOŠ PALATA, Redaktor LN
