Deník Právo ho nazval „radikálním šetřilem“, který chce přenést na pacienty čtvrtinu nákladů za operace žlučníkových kamenů nebo křečových žil. Jak Zajacova reforma vypadala? Co z ní plyne pro Čechy? Slovenské zdravotnictví zažilo za posledních osm let tři ministry a dvě ideologicky protichůdné vlády s razantně odlišnými metodami řízení. Zato jen jednu zásadní reformu.
Ne že by slovenské zdravotnictví před nástupem Rudolfa Zajace v roce 2002 kolabovalo; ale tonulo v těžkých problémech. Zkorumpované zdravotnictví Ve srovnání s Českou republikou je nutno si uvědomit, že na Slovensku nedošlo po vyhlášení samostatnosti v roce 1993 k žádné zásadní změně v řízení zdravotnictví. Moc ministerstva je enormní: řídí, financuje, kontroluje a vlastní více než 90 procent nemocnic. Češi převedli velkou část nemocnic na kraje, takže ministerstvo se může více soustředit na samotný systém.
Patrně nejviditelnějším rozdílem mezi slovenským a českým zdravotnictvím byla v roce 2002 výše jejich dluhů: v Česku 13–14 miliard korun, na Slovensku – v přepočtu podle tehdejšího kurzu – 18 miliard. A to ho ještě masivně snižovaly státní dotace, jinak by dosáhl 26 miliard.
Pacientova práva se na Slovensku po roce 1989 příliš nezměnila: zůstával „vazalem zdravotnictví“, neexistoval nezávislý kontrolní orgán, práva pacientů (i na informace) a povinnosti lékařů nebyly jasně definovány. V průzkumech vycházelo zdravotnictví jako jedna z nejzkorumpovanějších oblastí života: v roce 2002 označilo 70 procent Slováků zdravotnictví za korupční, 30 procent uvádělo, že se s korupcí ve zdravotnictví přímo setkalo. Objem pacientských úplatků se odhadoval – v přepočtu – na pět až devět miliard českých korun.
Nečekané sestavení středopravé koalice se staronovým premiérem Mikulášem Dzurindou se proto po volbách 2002 považovalo za velkou naději. Na ministerstvo nastoupil nestraník Rudolf Zajac (za liberální stranu ANO), lékař a ředitel společnosti dovážející zdravotnický materiál. A především první člověk s jasnou, propracovanou a předem zveřejněnou koncepcí změn.
Trvalo to déle Zajacovy tehdejší plány lze rozdělit do tří částí. Českému čtenáři mohou po letech 2006–2010 znít velmi povědomě.
Tou první částí byla stabilizace systému a zastavení dluhů: například zavedením regulačních poplatků (20 slovenských korun, tedy tehdy 14 českých, za návštěvu lékaře; stejná suma za recept; 90 slovenských korun za návštěvu pohotovosti) a plateb za služby, které nejsou přímo zdravotní péčí (dvě slovenské koruny za každý kilometr v sanitce; 50 Sk za stravu a lůžko v nemocnici), novými možnostmi v lékové politice (například prodej na kusy, nikoli na balení; povinnost lékárníka informovat o levnějším léku se stejnou účinností; nižší marže u velmi drahých léků; rychlejší registrace nových léčiv). Druhou částí byla systémová opatření, což bylo zejména nové ohodnocení léčebných výkonů, změna zdravotních pojišťoven na akciové společnosti a zavedení soukromého, doplňkového pojištění. Třetí kategorií změn pak byla „síťová opatření“: změna nemocnic na akciovky, přesun kompetencí na management, zavedení odrůzněných mezd a také zrušení povinného členství v profesních komorách.
Zajac chtěl prosadit zákony v jednom balíku. Tady se však ukázalo, jak utopická byla jeho předvolební představa, že hotovou reformu hladce a rychle prosadí tak, že začne platit už od ledna 2004 (rok a čtvrt po volbách). Kvůli protestům lékařů, veřejnosti a následnému odporu opozičních i koaličních poslanců a prezidentskému vetu se samotné schválení posunulo až na říjen toho roku. Načasování reformy se tím posunulo o jeden kritický rok a začaly se objevovat vážné pochyby o možnosti jejího dokončení. Někde byl i sám Zajac přílišným optimistou: oddlužování nemocnic a pojišťoven zabralo mnohem více času, než čekal (opozice a věřitelé na něj útočili jako na výpalníka, tedy vyděrače).
V roce 2006 zdravotnický personál přešel do otevřené stávky, při níž omezil zdravotní péči pouze na nezbytné úkony k záchraně zdraví; v pozdější fázi personál odmítal sloužit pohotovosti a přesčasy. A vládní krize, která začala postupným rozpadem strany ANO, Zajacových politických protektorů, vyvrcholila v tom roce odchodem křesťanských demokratů z vlády a předčasnými volbami.
Co se nikdy nestihlo Velmi podstatné části svých plánů proto Zajac nikdy nestihl. Státní nemocnice se nezměnily z příspěvkových organizací státu na akciovky. S ohledem na blížící se volby neprošlo další zvyšování peněžní spoluúčasti pacientů, stanovení plně a částečně hrazených služeb a zákroků, nezavedlo se veřejné a soukromé pojištění ani plná konkurence poskytovatelů péče.
Přesto v některých oblastech uspěl. Dluh se snížil – v přepočtu – z 18 na asi 4 miliardy českých korun. Prudce zpomalilo tempo jeho růstu (ze 3–5 miliard ročně na asi 700 milionů českých korun), přičemž u pojišťoven a některých nemocnic se zcela zastavilo. Pojišťovny se snaží objednávat výkony v co nejlepším poměru kvality a ceny. Vznikl zákonný rámec pro doplatky za nadstandardní služby (výběr vlastního operatéra, jednolůžkový pokoj), byť nikoli za zdravotní péči (například za výběr kvalitnějšího kloubu). Nová léková pravidla – společně s regulačními poplatky – snížila spotřebu léků o 10 procent. Je těžké přesně změřit, nakolik se zlepšilo postavení pacientů, nicméně nový Úřad pro dohled nad zdravotní péčí jen za první rok řešil přes 1600 stížností.
Následné čtyři roky vlády Roberta Fica – během nichž se vystřídali dva ministři zdravotnictví – byly oproti tomu „nudné“. Ministerstvo se omezilo na populistické zásahy: zrušení poplatku u lékaře, v nemocnici, snížení poplatku za recept na pár symbolických korun, zákaz zisku zdravotních pojišťoven (ty za to na oplátku zažalovaly Slovensko u mezinárodní arbitráže o pět set milionů eur) a opětovnou centralizaci zdravotnictví (zakázky na nákup přístrojů, zavedení pevné sítě nemocnic). Nutno přiznat, že některé kroky byly pozitivní, například stanovení ceny léčivého přípravku jako průměru cen v šesti nejlevnějších státech EU. Celkově to však bylo promrhané období.
Navázat, ale opatrně Nová vláda ve svém programovém prohlášení naznačila mírnou snahu navázat na Zajace – přeměnit nemocnice na akciovky, vytvořit prostor pro komerční připojištění.
Chce také zavést některá sociální opatření, jako třeba strop na platby u lékaře a za léky, vrácení části dávek při nevyužívání lékařské péče. Jen není jasné, zda se novému ministrovi, nepříliš známému lékaři Ivanu Uhliarikovi, podaří prosadit, co nedokázal tvrdý a rázný Zajac.
***
Pacientova práva se na Slovensku po roce 1989 příliš nezměnila: zůstával „vazalem zdravotnictví“. V průzkumech vycházelo zdravotnictví jako jedna z nejvíce zkorumpovaných oblastí života.
O autorovi| TOMÁŠ FRANKO, Autor (* 1985), doktorand politologie, přednáší na Fakultě sociálních studií MU. Text vychází z jeho letošní diplomové práce „Analýza reformy zdravotníctva na Slovensku“.
