Česká penzijní „reforma“ připomíná příslovečné vojenské uklízení, u něhož platilo, že co je mokré, to je uklizené. Vypadá spíše jako někým nebo něčím vynucený krok, do něhož se nikomu z těch, kteří by ho měli prosadit, vlastně nechce, a hlavním smyslem celého procesu je odškrtnout si kolonku – „penzijní reforma – splněno“.
Protože jsem během svého novinářského pobytu, kdy jsem pracoval na významném postu v tehdy největších seriózních bratislavských novinách, zažil na vlastní kůži slovenskou penzijní reformu, dovolím si je alespoň zběžně porovnat. Rovnou řeknu, že to porovnání nevyznívá pro Nečasovu vládu vůbec příznivě. Slovenské penzijní reformě se podobně jako dalším zásadním reformním krokům Dzurindovy vlády povedla jedna podstatná věc. Ve velké části obyvatelstva vzbudila pocit, že přestože možná v této chvíli reformy bolí, v budoucnu přinesou své ovoce. Současně se reformátorům podařilo ke Slovensku, ne neprávem tehdy nazývanému „černá díra střední Evropy“, přitáhnout když ne celosvětovou, tak celoevropskou pozornost a dostat zemi do první ligy investorsky zajímavých koutů kontinentu.
Slovenské reformy probíhaly rychle, v porovnání s hlemýždími českými poměry mnoha minulých let dokonce bleskově.
Jiná byla samozřejmě i výchozí situace, Slovensko po Mečiarovi bylo ekonomicky i politicky mnohem více zdevastované a znevěrohodněné než Česká republika po Klausově nezdařeném experimentu s kuponovou privatizací.
Naděje na lepší penzi Životní úroveň na Slovensku, důchody i platy byly třetinu pod českou úrovní. Ta třetina rozdílu přitom ve středoevropské realitě prvních let nového tisíciletí znamenala rozdíl mezi českým pocitem relativního dostatku a slovenským pocitem relativního nedostatku, ba chudoby.
Od břízolitových husákovských „zlatých“ sedmdesátých a osmdesátých let se polistopadové Slovensko potácelo v marasmu občas připomínajícím poměry panující na Ukrajině a v jiných postsovětských státech. To se týkalo i státních penzí, jež nedokázaly velké části Slováků zajistit ve stáří důstojnou životní úroveň, zatímco ty české v zásadě ano – byť termín „důstojná životní úroveň“ je diskutabilní.
Slovenská penzijní reforma se nedělala kvůli neudržitelnosti průběžného důchodového systému, ale v atmosféře jeho všeobecně pociťované nedostatečnosti. Druhé vládě Mikuláše Dzurindy se podařilo v drtivé většině Slováků vyvolat pocit, že reforma je způsob, jak zajistit, aby se měli ve stáří lépe. To způsobilo doslova „důchodovou psychózu“, kdy do nového systému penzijních fondů utíkali často i lidé, kteří měli pár let před důchodem a neměli evidentní šanci si přechodem na nový systém nějak pomoci.
Dzurindův ministr financí Ivan Mikloš zvolil u reformy cestu zásadního řezu, kdy se peníze do prvního a druhého pilíře dělily v poměru devět procent ku devíti procentům. A i u prvního pilíře byl systém solidarity nahrazen zásluhovostí.
Úspěch startu slovenské reformy byl obrovský. Tak obrovský, že přinesl problémy. Slovenská vláda na rozjezd reformy prozřetelně vyčlenila přes sto miliard korun z privatizace Slovenského plynárenského průmyslu. Ale ani ty nedokázaly vytvořit stabilní situaci a dnes se pohybuje roční deficit prvního státního pilíře někde mezi pěti a deseti miliardami korun ročně. Je to daň za přílišný úspěch v podobě příliš velkého počtu Slováků, kteří se pro penzijní reformu nadchli.
V Česku nic takového nehrozí. Nečasova vláda a její ministr financí Miroslav Kalousek se už předem postarali o to, aby Čechům jakékoli nadšení pro reformu vzali. Reforma Čechům neslibuje, že pokud se do ní zapojí, budou mít lepší penze. Ale pouze je bezdůvodně straší, že když reforma nebude, budou mít horší penze než dnes, nebo taky vůbec žádné. Což je nesmysl.
Navíc přichází v situaci, kdy navrhovaný reformní model, tedy přesun peněz z průběžného systému do penzijních fondů, globální finanční krize když ne zdiskreditovala, tak alespoň zproblematizovala. Výkon penzijních fondů posledních let je velice mizerný. Protože jde i při všech možných pojistkách a omezeních o peníze uložené do státních dluhopisů, akcií a jiných proměnných aktiv, jsou to, jak ukázala finanční krize, stále nejistě uložené peníze. Navíc s tím, že si je někam ukládáte na několik desítek let. Nejen finanční krize, ale aktuální případ Maďarska ukázaly, že o ně můžete ze dne na den přijít – třeba proto, že si nějaký premiér řekne, že by se mu ty léta spořené peníze zrovna teď hodily.
V tomto smyslu je přes všechny své nedostatky průběžný systém jistější a jeho zastánci mohou argumentovat tím, že minulé roky jim v tom daly za pravdu.
I proto náš klíčový a rozpočtově velice odpovědný soused Německo o přechodu na jiný než průběžný penzijní systém neuvažuje a volí cestu parametrických změn. Dělat v této atmosféře, s takovými protiargumenty penzijní reformu českého typu je samo o sobě sebevražedné. Proto také výsledek vypadá tak, jak vypadá, a je to vlastně jen ztělesněná nejistota, zda vůbec reformu tohoto typu dělat.
Zvýšení DPH, zabiják reformy Pokud někdo chtěl jakoukoli reformu penzí dorazit, nemohl opravdu vymyslet nic „lepšího“ než s tímto zdůvodněním zvednout daň z přidané hodnoty. Jestliže se znovu vrátíme na Slovensko, tam podobný krok udělali mnohem inteligentněji, v rámci rovné daně. Tím tehdejší slovenští reformátoři výrazně omezili odpor, který se proti tomuto nepříjemnému zvýšení cen mezi Slováky zvedl.
České míchání zvýšení DPH a reformy penzí je naprostý nesmysl a ze strany Nečasovy vlády fatální hloupost poškozující všechny další reformní kroky. Přechod od přímých daní k nepřímým jako k daním, jejichž daňová výtěžnost je dlouhodobě lepší, je nepochybně z hlediska státu pochopitelný.
Ale takové zvýšení a přesun daní musí být jasně vysvětleno. „Reforma“ penzí je jen hloupě průhledná záminka, nikoli důvod. Člověk si nad tím může jen povzdechnout zlaté Slovensko. Nebo že by to bylo tím, že na Slovensku dělali reformy skuteční ekonomové...
***
Dzurindovi se podařilo vyvolat pocit, že slovenská reforma je způsob, jak zajistit, aby se měli ve stáří lépe
O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN
