Nová budova Slovenského národního divadla v čile budované moderní městské zóně na břehu Dunaje je neštěstí svého druhu. V gigantické stavbě, která vzešla z architektonické soutěže v roce 1980, koexistují všechny soubory ND a velký sál činohry má kapacitu 635 sedadel.
Havlovo Odcházení, které zde bylo tento víkend uvedeno, je však hra víceméně komorní a tak rozlehlý prostor, jenž se elevací opticky jeví ještě monumentálnější, je pro ni nevhodný. Inscenaci příliš nepomohlo ani vágní scénické řešení – ničemu nebrání, ani ničemu nepomáhá. Tvoří je holé kovové stěny po obvodu jeviště s několika vstupy. Stěny jsou rozevřené směrem k divákovi a uprostřed leží zelený čtverec – trávník se zahradním nábytkem. Na trávníku je trocha poházeného listí a vlevo rozcestník s ukazateli vila a hlavní východ.
Kromě toho, že nápisy nelze z vyšších řad přečíst, zůstávají nejasným výtvarným znakem. V pravé části je umístěna houpačka, s níž režie zachází vcelku šikovně. Režisér Peter Mikulík poctivě sleduje literu textu, ale inscenace zejména v první půlce působí dojmem, jako by se stále nemohla hnout z místa. Snaží se dodržet rámec grotesky, v níž občas zazní jemnější a poetičtější tóny. Pro ně volí decentní, ale málo vynalézavé prostředky, například když poprvé zazní, že by se kancléř měl vystěhovat z vládní vily, zacinká zvonková hudba a po stěnách běhají „zrcátka“. Inscenace se nakonec navzdory snaze nedokáže přenést přes jakýsi popisný, chvílemi až doslovný realismus – když si Rieger povzdechne, že mu padají kalhoty, což je replika, která pochopitelně má svůj hlubší význam a kontext, jeho představiteli Mariánu Labudovi spadnou doopravdy. Úžasné ovšem je, jak zabírají Havlem namluvené zcizující mezitexty – zdá se, že jejich sebeironie prostě funguje v kterékoliv inscenaci, a divákům se nesmírně líbí. Závěrečný komentář pak Havel ještě namluvil ve slovenštině, což také publikum nadšeně kvitovalo.
Režisér se však nedokázal zbavit nápadu, aby herci na autorovy vstupy mimicky reagovali, Riegrův tajemník Hanuš (František Kovár) předvádí až jakýsi podivně rozfázovaný taneček. Naproti tomu scény situované na houpačku, která je už poněkud omšelým prostředkem, vyšly vtipně – zde s kancléřem koketuje politoložka Bea (Monika Hilmerová), tady se vicepředseda Klein (Jozef Vajda) naparuje a cení svůj úsměv do objektivu fotografa.
Marián Labuda je výrazný herec a jako Rieger přidává k dosavadním interpretacím této figury další valéry (autor překladu Milan Lasica jej zábavně přejmenoval z Viléma na Viliama). Nejprve je blahosklonný, důležitý, a když se rozčiluje, je směšný a trucovitý. Přijímá deku na zahřátí královským gestem a je takové nemehlo, že ani neumí složit zahradní křeslo. Ve své důležitosti setrvává větší část děje a ve vztahu k ženám, které jej obklopují, je dílem odevzdaný, dílem intrikán a svůdník. Jeho automaticky opakované „jsi zlatá“ působí jako unavená formulka, značící, že by nejraději měl pokoj, ale když se nikdo nedívá, nenápadně, ale znalecky pohladí vnady společnice své Ireny Moniky. Scéna bouře a následného „balábile“ je pojata stroze a režie ji výrazně odděluje od reálu, stěny jsou „podsvíceny“ do zlaté barvy, padají provazy deště a Rieger záměrně pateticky deklamuje. Poté už ale nic není, jak bývalo, Rieger je sice rezignovaný, ale objevil pro sebe novou polohu – vědoucí sarkasmus.
Jednoduchý realismus nestačí Irenu hraje Zuzana Kocúriková, která se občas uchyluje ke zbytečné hysterii. Zajímavě pojata je ovšem Babička (Mária Kráľovičová) – mladistvá, energická a nesnesitelná dohromady. Vlastík Klein v podání Jozefa Vajdy vychází jako hladký, thymolinově usměvavý parchant. Režisér si v závěru tak trochu pohraje s čechovovským motivem, nechá po odjezdu panstva scénu přikrýt bílou plachtou, z níž vyleze jako píďalka stařičký sluha Osvald a zanaříká nad odjezdem.
Slovenská inscenace má svůj největší klad v Mariánu Labudovi a v zásadě je solidním nastudováním. Zároveň však opět přináší důkaz, že Odcházení je mnohovrstevnatou hrou, u níž se s jednoduchým realismem nevystačí.
***
HODNOCENÍ LN ***** Václav Havel: Odchádzanie Překlad: Milan Lasica Režie: Peter Mikulík Výprava: Alexandra Grusková Hudba: Peter Mankovecký Slovenské národní divadlo Bratislava, nová budova, slovenská premiéra 21. 11. 2008
Kancléř Rieger a autor. Dramatik a bývalý československý a český prezident Václav Havel se zúčastnil premiéry své hry ve Slovenském národním divadle, ve které hlavní roli kancléře Riegra ztvárnil herec Marián Labuda (vlevo). Drama politika, který se vyrovnává s odchodem z mocenského výsluní, přeložil herec a režisér Milan Lasica. Havel jako dramatik se tak do SND vrátil po čtyřiceti letech. Foto C. Bachratý a ČTK – E. Genserek
