Ve čtvrtek ráno sedím v trolejbusu z Ružinova do Starého Mesta. V ruce mám noviny, ale na čtení se nedokážu soustředit. „Změna je na dosah,“ čtu na plakátu s usmívající se šéfkou nejsilnější opoziční strany SDKÚ-DS Ivetou Radičovou. „Ochráníme vás,“ ubezpečují mě smrtelně vážní vůdci vládní strany Smer v čele s premiérem Robertem Ficem.
Po změně toužím; ochranu od těch, kdo mě ohrožují, nepotřebuji.
Měli jsme toho dost. Jako Shooty Ještě půl roku před dnešními volbami to vypadalo nudně a depresivně. Strana Smer lámala rekordy v preferencích (sahala na hranici 50 %), opozice byla neschopná akce: SDKÚ-DS prožívala korupční aféru, Maďaři se rozštěpili na dvě strany, křesťanští demokraté z KDH hledali sami sebe, novostrana Sloboda a Solidarita (SaS) vrávorala na hranici zvolitelnosti. Zato vůdce Slovenské národní strany, opilec Slota, pohodlně surfoval na protimaďarské vlně.
Teď to vypadá jinak. Fico ztrácí sebejistotu, jeho spojenec Vladimír Mečiar bojuje o přežití svého HZDS. Naopak SDKÚ-DS a KDH získaly na sebevědomí. Fenoménem se stala SaS, strana schopného sympaťáka Sulíka: „Nejsem fešák, ale mám řešení,“ nechal si na jednom z billboardů napsat na plešaté čelo (za „fešáky“ se na Slovensku považují ministr vnitra Róbert Kaliňák a nagelovaný ministr financí Ján Počiatek). A nejnověji to vypadá tak, že se do parlamentu dostane i maďarsko-slovenská strana Most-Híd veselého Bély Bugára.
Kromě toho Slovensko zaplavily billboardy a nálepky, které kreslí karikaturista deníku SME Shooty („Mám dost. A vy?“ ptá se na jednom plakátu do ruda rozzlobený Robert Fico). Shooty už se nemohl dívat na sterilní opoziční kampaň, takže si pronajal tři billboardy a na Facebooku poprosil o pomoc své „friendy“. Za pár dní se mu na účtu sešlo téměř 70 tisíc eur (přes dva miliony českých korun) a z malé diverzní akce se stala velká mediální událost.
A pak jsou tu obrázky, trička a po internetu putující klipy s přeškrtnutým portrétem dnešního premiéra. Za nimi stojíme my, tedy časopis Týždeň. Rozhodli jsme se, že se proti všem novinářským zvyklostem aktivně zapojíme do kampaně. Nikoli ve jménu nějaké strany - ale jasně řekneme, že Roberta Fica a hodnoty, které jeho kohorta představuje, prostě nechceme.
Vždyť hraju v televizi... No a co!
„Už jsem se na tu aroganci nemohl dívat,“ říká v jednom z videoklipů, jež jsme natočili, známý herec Stano Dančiak (s drsně černým humorem si tím utahuje i sám ze sebe: kvůli nemoci pan Dančiak v posledních letech úplně přišel o zrak).
Chtěli jsme klipy se známými osobnostmi odvysílat ve velké televizi Markíza a na zpravodajském kanálu TA3. Zakoupili jsme si reklamní prostor, soukromé televize se však v poslední chvíli zalekly a klipy neodvysílaly. Podle nich šlo o „politickou reklamu“: ačkoli jsme žádnou stranu nepropagovali, jen přeškrtli Fica.
Díky tomu jsme teď zažili úžasný týden. Na začátku se nám zdálo, že se na Slovensku všichni bojí, a původní entuziasmus nás málem přešel. Zvali jsme do redakce několik desítek herců, hudebníků, výtvarníků, vědců i „obyčejných lidí“. Každý z nich mohl červenou barvou dotvořit Ficův portrét a říct na video, proč půjde volit. Na počátku pár lidí odmítlo. „Necítím se na to,“ řekl jeden. „Nejsem revolucionářka,“ řekla druhá. Většina pozvaných však přišla ráda.
„Nebojme se nebát,“ pravil spisovatel Tomáš Janovic, když obrázek přeškrtl. Herečka Táňa Pauhofová zamazala Fica červenými otisky vlastních rukou. Výtvarník Marián Mudroch mu přikreslil leninskou bradku, Milan Lasica udělal za Ficovým portrétem výstižnou tečku. „Vždyť já mám program ve veřejnoprávní televizi,“ zarazila se na chvíli herečka Kristína Farkašová. „No a co,“ odpověděla si vzápětí a úřadujícího premiéra domalovala na filmového zloducha Jokera. Poslední, baskytarista skupiny Collegium Musicum Fedor Frešo přišel s plácačkou na mouchy, namočil ji do červené barvy a předsedu strany Smer expresivně „vyplísnil“.
Mám sevřený žaludek Nakonec se už nebál nikdo. Do redakce přišel soused z domu naproti a vyžádal si velký plakát s přeškrtnutým premiérem. Za pár minut už mu visel v okně. To okno (i naše redakce) je přitom na ulici, kterou jezdí potentáti do parlamentu a plakát nelze přehlédnout.
Píšu tento text dva dny před volbami. A mám při tom sevřený žaludek. „Kdyby se tak stalo to, co v Čechách,“ povzbuzujeme se navzájem, povzbuzeni českými volbami. Až tak zázračné to zřejmě nebude. Ale doufáme, že voliči udělají Robertu Ficovi, Jánu Slotovi a Vladimíru Mečiarovi definitivní škrt přes rozpočet.
O autorovi| Juraj Kušnierik novinář Autor (* 1964) je hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň
