* V novém Hřebejkově filmu Medvídek máte jednu z hlavních rolí. Četla jste recenzi Jana Rejžka Vypelichaný Medvídek? Rejžek označuje Medvídka za „vrchol tvůrcovy ledabylosti“, píše, že Hřebejk kráčí „lehkým krokem do apartních nováckých končin“ a že „seká se svými kumpány z vinárny jeden film za druhým jako víte kdo cvičky“. Jak vnímáte podobné kritiky?
Já bych se takhle sama nikdy nevyjadřovala, za takovými výrazy cítím nějakou osobní záležitost. A co se týče mého pohledu na ten film, tak bych řekla, že je... takovej šikovnej. Jako divák mám trochu problém, že se toho vlastně doopravdy o těch postavách moc nedozvím. Rozvádějí se, ten je takovej a ona maková, ale jádro pudla tam není. Pro mě to jde málo do hloubky, je to povrchní. Jinak kritiky nečtu.
* Říká se, že Janu Hřebejkovi nejvíc ze všeho záleží na kamarádské atmosféře při natáčení. Není pak ale vlastně taková partička na překážku profesionalitě?
Mně vždycky vadilo dávat do protikladu kamarádství a profesionalitu. Naopak, myslím si, že kamarádská atmosféra natáčení jenom prospěje. Profesionalita pro mě není nic jiného než ukázněnost, náročnost vůči sobě. Spíš si myslím, že jde trošku o problém Hřebejka a taky Jarchovského. Moc se mi do toho nechce míchat, ale pozoruju, že Hřebejkovy filmy vlastně nejvíc ze všeho odrážejí jeho vlastní duši, jeho styl života, to pohodářství, a jinak nic neřeší. V tom smyslu je ten film docela přesný obraz toho, jak Hřebejk a Jarchovský žijí.
* Musím říct, že někteří mí kolegové jsou už na to, čemu říkají „hřebejkovština“, skoro alergičtí...
Já tomu jako divák rozumím. Já viděla Medvídka dvakrát, jednou na projekci pro herce a pak při premiéře. Řekla bych, že ten film je o.k., je v pořádku, nic mě v něm neuráží, je šikovně napsaný, šikovně zahraný i šikovně natočený. Ale to mi nestačí. Zkuste si to srovnat sWoody Allenem, který své postavy opravdu rozevře. U Hřebejka jsou všichni nějak zamaskovaní. Mně se ta postava Johanky hrála dobře. Ale mohla bych ji zahrát ještě líp, kdybych měla více prostoru.
* Do Prahy jste přijela před 17 lety z Lublaně. Co jste věděla o Češích?
Skoro nic. Ale hned jsem měla pocit, že bych v Praze chtěla žít. Tenkrát jsem byla ještě vdaná, můj manžel studoval na FAMU. A já zkrátka přijela s ním a začala tady studovat herectví. Mým pedagogem se stal Jaroslav Dušek.
* Uměla jste česky?
Právě že ne. Já vlastně Jaroslavovi moc nerozuměla. Nikdy nezapomenu na naše první setkání, jemu bylo tehdy 29 a mně 21, tak nějak. Přišla jsem ještě se svým bývalým mužem na tu konzervatoř a potkala Jaroslava, on byl tenkrát ředitelem dramatického oddělení. Řekla jsem mu, že bych chtěla studovat herectví. „No tak ho studuj,“ odpověděl. A já: Tak dobře. A on: „No tak přijď v pondělí.“ Dali jsme si ruku. Vůbec mě neznal, nikdy mě neviděl a já skoro neuměla česky. Přitom on už měl v té době vybranou třídu. Tak jsem normálně v pondělí přišla do třídy, koukali na mě jak na Marťana. Pro mě to byl šok, jiná mentalita, cizí jazyk, docela herda na mou citliČEŠI? vou duši. Ale jsem za to Jaroslavovi velice vděčná, že mě takhle hodil do vody. Taky jsem pak byla hrozně pilná žákyně, protože jsem věděla, že udělal opravdu výjimečné gesto. Šprtala jsem češtinu, chodila do kurzů, studovala přednes, pohyb. My měli školu odpoledne, a zatímco spolužáci se dopoledne flákali, já denně nejmíň tři hodiny pracovala, protože jsem si hrozně přála, aby Jaroslav nelitoval, že mě vzal.
* Studovala jste u Duška improvizaci. Jak se vlastně něco takového učí?
Naučit to nejde. A popsat, jak učí Jaroslav, taky ne. Prostě učil tak, že mu málokdo rozuměl. Já mu rozuměla naprosto přesně, i když jsem česky neuměla. Já ale rozuměla podstatě toho, co říkal. Že herec je tvůrčí osoba amusí být odvážný. Že vždycky vychází ze sebe. Že není pokaždé nezbytně nutná nějaká technika, ale spíš se otevřít a stát si vždycky za svým. Když udělám takovéhle gesto (udělá rukou gesto), musím si za ním stát. A taky že se dá čerpat z čehokoli. Nic není chyba, chyby neexistují. Nic není v nepořádku. To nevadí, že neznáš česky, tak se vyjadřuj zvuky. Proč by někdo, kdo umí česky, byl lepší než ty?
* Co je na improvizaci nejtěžší? Zbavit se strachu?
Nejdůležitější na improvizaci je být přítomen v daném okamžiku. Opravdu přítomen. V té chvíli naprosto důvěřovat sobě a svému partnerovi. A nezabývat se žádnou jinou myšlenkou, co a jak by asi mělo vypadat, co si o tobě lidi myslí, jak tě vnímají. Prostě úplně vynecháš nějaký hodnotící princip a vnímáš jen na základě okamžité inspirace, necháš se tím proudem vést.
* Jsou na to nějaké metody, jak uvolnit své tvůrčí síly?
Právě že ne. Ale ono to není těžké. Jenom je třeba v první řadě zapomenout na nějakou výchovu. Improvizace je hodně o bourání myšlenkových vzorců, bourání naučeného, bourání stereotypů. Je to hluboce osobní cesta ke svobodě. A na to nesmí být nikdy metoda. Ani žít by člověk neměl podle nějaké metody. Jakmile máte metodu, nějaký plán, už nejste svobodná.
* Sdílíte i Duškův pohled na svět, založený na toltéckém šamanském učení?
Ano. Taky jsem četla Čtyři dohody. A nemůžu si pomoct, ale všechny ty knížky, na které mě upozornil, jsou pro dnešek důležité, nutné informace.
* Šla jste s ním přes žhavé uhlí?
Ano, jednou jsem to přešla, dokonce šel imůj desetiletý syn Nikolaj. Žádné puchýře jsme neměli, je to až neuvěřitelné. Před tím ale byly dlouhé přípravy: absolvovali jsme indiánskou saunu, pak jsme zpívali. Ale neměla jsem žádný pocit sekty nebo fanatismu. Byla to jen krásná zkušenost.
* Jaké to bylo v indiánské sauně?
Měla jsem trošku strach. Jsi tam ve tmě. A já hned na začátku dostala těžký záchvat klaustrofobie. Najednou jsem se cítila jako v tom, jak jsi v tom pohřbený... v sarkofágu. Úplně šílená panika. Ale pak jsem si řekla, že to je právě příležitost najít uvnitř sebe nějaké velké místo. Což se mi podařilo. Ta sauna trvá hodinu a půl. Ale pak, když člověk po čtyřech, úplně nahatej, vyleze o půlnoci ven a lehne si na zem, je to fakt krásný. To bych nikdy neřekla, kdybych to nezažila. My tu Zem bereme tak nějak samozřejmě. Ale tady, když si lehneš rozpáleným břichem na tu studenou vlhkou zem, cítíš najednou intenzivně ten vztah, který jinak cítí asi už jenom děti. Můj Nikolaj celé dva letní měsíce na chalupě ve Slovinsku nenosí boty, ani když prší. A říkal mi, jak to bylo divné, když si zase v září poprvé po tak dlouhé době vzal boty a šel v nich do školy.
* Vzpomenete si ještě na svůj první dojem z Čechů? Jak vám připadali?
Bylo to tenkrát rok po revoluci. A Češi mi přišli takoví... hrozně těžcí, uzavření. Já byla ze Slovinska zvyklá na daleko větší temperament, my víc dáváme najevo emoce. To mě zarazilo. O pár let později mi řekl pan profesor Vyskočil, u kterého jsem studovala na DAMU: „Mluv slovinsky, protože máš slovinské tělo.“ Každá mentalita totiž souvisí i s tělem, nejen třeba s dějinami. A Češi mají prostě české tělo. Mně přišli strašně podivní třeba v tom, jak se úzkostlivě řídili všelijakými zvláštními pravidly. Nemohla jsem třeba uvěřit, že stojí v samoobsluze frontu na košík. Ve Slovinsku taky máme košíky, ale nikdy v životě se mi nestalo, že bych na ně stála ve frontě. Tak jsem si košík nevzala, ale samozřejmě za mnou někdo běžel a vynadal mi. Vznikla absurdní hádka: Já přece kvůli pytlíku pepře nebudu stát frontu na košík, křičela jsem. Ještě ke všemu divnou slovinštinou s českým přízvukem. A oni, že to tak prostě je a basta. V každém případě mi Češi přijdou jako hodně svérázný národ. Ale dneska jsou mi v lecčems bližší než Slovinci.
* Liší se v něčem české a slovinské ženy?
Na to se mi hrozně těžko odpovídá. Třeba mé nejlepší kamarádky jsou ženy svým způsobem nezařaditelné, ani bych neuměla říct, jestli jsou typické Češky nebo Slovinky. Já si stejně myslím, že my všichni jsme jen návštěvníci planety Země, všichni jsme Zemané. A rozdíly jsou důležité jen pro to, aby každý z nás mohl žít svůj vlastní příběh. Naše rozdíly jsou jen iluze.
* Bylo pro vás těžké naučit se česky?
Nebylo to lehké. Nejtěžší bylo zbavit se akcentu, což se mi nepodařilo. Takže jsem se tím přestala zabývat.
* Dneska jste Duškovou hereckou partnerkou, v Klubu Lávka s ním vystupujete v improvizačním představení Čtyři polohy a jedna Vesna, ale také ve hře Manželské vraždění v Divadle na Jezerce. Co z toho je vám bližší?
Obojí mě baví. Na Jezerce jsem ale hrála ještě ve hře Na dotek, režíroval to taky Hřebejk, ale to mě teda vůbec nebavilo. Odehrála jsem premiéru a dvě reprízy a řekla jim, že už to dělat nebudu. Já, pokud nenajdu souznění, jdu radši od toho. Mně se dobře hraje s Jaroslavem Duškem, on je výjimečný jako partner v tom, že je opravdu nepředvídatelný. Nikdy nevíš, jak tě překvapí. A probouzí ve mně to, co potřebuju. My už teď budeme mít sté představení Manželského vraždění, ale pokaždé je to trošku jiné, pokaždé se na to těším. Vymýšlíme si dialogy, někdy přidáváme pět, někdy deset minut. Mě strašně nebaví říkat pořád totéž.
* Pojďme si teď chvíli povídat o Slovinsku, které je dnes ekonomicky nejvyspělejší ze všech postkomunistických zemí...
Asi ano, my jsme dokonce docela rychle zavedli euro. Do Evropské unie jsme vstoupili v roce 2004, stejně jako Češi, ale od ledna 2007 už máme eura.
* Čím to je, že jste tak rychle vybředli ze socialismu? Jsou Slovinci pracovitější? Inteligentnější? Morálnější?
Je to hlavně tím, že Slovinsko nikdy tak hluboko v socialismu vlastně nebylo, vždycky stálo tak trochu mimo. V bývalé Jugoslávii vládlo Srbsko, to bylo srdce Jugoslávie a Srbové měli jakýsi monopol nad ostatními. Ale Slovinsko bylo vždycky považováno za nejpracovitější část Jugoslávie, o Slovincích se mluvilo s úctou. Nikdy jsme nebyli socialismem tolik poznamenaní, i když, jak mi vyprávěla máma, lidi, kteří nebyli v komunistické straně, to měli těžké. Ale když jsem pak slyšela, co se dělo tady, musím říct, že se to nedá vůbec srovnávat. Třeba moje generace, já jsem ročník 68, mohla úplně normálně cestovat po světě.
* Jsou ve Slovinsku ještě nějaké stopy toho, že jste kdysi, stejně jako my, patřili k Rakousko-Uhersku?
Slovinsko je zvláštní mix. Je tam vliv Itálie na západě, Rakušanů na severu, Maďarů i Chorvatů. A stopy RakouskoUherska? Já bych řekla, že Slovinec v sobě má jakousi rakouskouherskou ukázněnost a přísnost, ale zároveň i tu italskou bezprostřednost a maďarský sklon k meditaci. Ale je nás strašně málo, jen dva miliony. Slovinci jsou určitě talentovaný národ, ale mohli by být ještě lepší, kdyby uměli mezi sebou lépe spolupracovat. Já nejsem moc informovaná o politice nebo ekonomii. Ale v kultuře Slovinci moc nespolupracují, každý táhne za svůj provaz. Slovinský film například tento rok nedostává vůbec žádné peníze, protože se nedokážeme dohodnout. Roztržky jsou v každém národě, ale u dvoumilionového národa jsou osudovější.
* Kde je dneska váš domov?
Teď zrovna v Praze. Ale umě to může časem být zase jinak, já jsem i ve svém osobním životě velký improvizátor, často jednám na základě nějaké momentální inspirace. Přestěhovat se do Prahy jsem se rozhodla vlastně kvůli synovi. Protože on byl sám ve Slovinsku a já pendlovala mezi Prahou a Lublaní. Nikolajovi bude jedenáct a mámu ještě potřebuje.
* Litovala jste někdy, že jste odjela do Prahy?
Nikdy. Naopak. Lublaň je místo mého narození, mé výchovy, mých rodičů a kamarádů. Ale Praha je místo mého duchovního zrození. Praha je moje druhé, hlubší já. I když mi tu samozřejmě leccos vadí. Mně by ale všude něco vadilo, jsem už taková. Třeba to, jak jsou lidé nevnímaví, jak se neposlouchají, jak jsou vlastně nepřítomní a chovají se úplně mechanicky, říkají nějaké věty, které si nemyslí. Na to jsem hodně alergická. Mně nevadí, když někdo nemá žádný názor, ale vadí mi, když ho nemá, a tváří se, že ho má. Já to vždycky prokouknu a strašně mě to nasere. A pak si zase řeknu, že právě proto jsem na světě, abych se s tím snažila něco udělat. Tak se snažím.
* Jste spokojená se svým příběhem?
Já žiju moc ráda a můj příběh se mi líbí – přes všecky složitosti, trápení a bolesti. Teď jsem o tom dokonce napsala autorský text, jmenuje se to Vlny a budu to hrát ve Strašnickém divadle. O vnitřních postavách, které v sobě máme. Například že každý v sobě máme postavu, která je podle našeho mínění nízká, malicherná, ale taky druhou, která je suprová. A jde o to přijmout se celý, svou vnitřní rozmanitost, se vším všudy. Doprovázet mě bude můj přítel, taky Slovinec, hudebník a básník.
* Věříte, že ten svůj příběh řídíte sama?
Všechno si řídím sama. Nevěřím, že člověk je nějaká oběť. Vždycky to můžeš změnit. Já jsem přesvědčena, že každá duše si vybere přesně takový příběh, jaký pro sebe potřebuje. Vybírá si partnery, kamarády, povolání. Nikdy jsem si neříkala: Jéžiš, jaká já jsem chudinka, co se mi to děje? Naopak si řeknu: No jo, ty to, Natašo, zřejmě přesně takhle potřebuješ. Je to pro tvé dobro, tak to musíš přijmout, i když se ti to nelíbí a zrovna teď nadáváš a pláčeš. Ale hluboko v sobě vím, že to tak opravdu musí být.
***
Nataša Burger (39) je rodačka z Lublaně, kde studovala na Filozofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. Do Prahy přijela v roce 1990, chodila na Konzervatoř Jaroslava Ježka, později na DAMU. Hraje v českých a slovinských filmech (za roli ve filmu Ruševine získala hereckou cenu Vesna), v Divadle na Jezerce a v Klubu Lávka. Deset let učila na Škole dramatického umění v Lublani. Je rozvedená, má desetiletého syna Nikolaje a žije se slovinským básníkem a hudebníkem Andražem Policem.
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
