Na podzim roku 2003 se Německo a Francie v nebývalé jednotě postavily proti Evropské komisi. Politicky zastavily sankce, které chtěl Brusel uvalit na obě země za vysoké rozpočtové schodky. Dva největší členové eurozóny tak jasně stanovili laťku pro zbytek klubu a na dalších sedm let fakticky pohřbili společná rozpočtová pravidla. Daň za to sklízí Evropa právě teď. Zastavení paniky v Řecku stálo 110 miliard eur a záruky za ostatní potenciální bankrotáře dalších 750 miliard. Pomohou nyní navrhované reformy vrátit rozpočtovým pravidlům respekt?
Pravidla jen pro okrasu Problémem fiskálních pravidel není jejich faktický obsah. Mantinel pro deficit na třech procentech HDP a pro dluh na 60 procentech HDP sice není pro všechny a vždy ideální, v jeho prospěch ale mluví jednoduchost a čitelnost.
Zásadní potíží je, že pravidla nikdo nikdy nebral vážně. Pokud necháte klub politiků rozhodovat o tom, zda na jednoho z vlastních členů uvalí sankce, dostáváte se do pasti diplomatických kompromisů. Sankci můžete vyhandlovat za ústupek v jakékoliv pragmatické banalitě jako například kvótách na kravské mléko. Hrozba sankce tak přestává být nástrojem k dodržování vyšších pravidel, ale v očích ostatních politiků se stává spíše vítanou diplomatickou zbraní. Není proto divu, že politici (Evropská rada) zatím nikdy nikoho za porušení rozpočtových pravidel nepotrestali. Kandidátů přitom nebylo málo.
Stačí dodržovat staré normy Sankce by proto měly nabíhat pokud možno automaticky na základě jasně definovaných kritérií. Dnešní reforma bohužel v tomto směru nijak zásadní revoluci nepřináší. Na první pohled sankce sice nabíhají automaticky, když země nedodrží doporučení Evropské komise. Politici v Evropské radě mají ale dál možnost automatický proces zastavit. Politický handl v Radě tak klidně může vesele běžet i nadále. Co hůř, Evropská komise navrhuje výrazně složitější podobu pravidel, než jakou jsme znali dodnes. Kromě veřejných financí se mají jednotlivé členské země do budoucna zaměřit i na ostatní ekonomické indikátory, jako například pracovní náklady, platební bilanci nebo ceny aktiv. Brusel se tím snaží předcházet problémům zemí jako Irsko nebo Španělsko, které přes dodržování pravidel nakonec v průběhu krize spadly do ošklivých rozpočtových pastí.
Snaha je to však utopická. Trestat země za nedodržování Bruselem doporučeného růstu cen nemovitostí nebo mezd, které nemá nikdo pod kontrolou, je nejen kontraproduktivní, ale může odvést pozornost od skutečné funkce pravidel - rozpočtové disciplíny. Evropa v žádném případě nepotřebuje sadu nových inženýrsky vypiplaných pravidel. Potřebuje, aby se začala dodržovat ta stará.
Hrozba sankce přestává být nástrojem k dodržování vyšších pravidel, ale v očích ostatních politiků se stává spíše vítanou diplomatickou zbraní
O autorovi| JAN BUREŠ, hlavní ekonom Poštovní spořitelny
