Maluji od dětství. Jsem potomek Bedřicha Smetany – byl to můj pradědeček ve čtvrtém pokolení –, který taky maloval. Možná jsem lásku k umění podědil právě po něm.
Už na prvním stupni základní školy jsem se zúčastnil celorepublikové soutěže. Skončil jsem těsně druhý. Vyhrála jedna holčička, která jela za odměnu do Japonska a přivezla si odtamtud nádhernou hrací skříňku. Já nikam nejel, dostal jsem v Albatrosu čtyři knížky a to bylo vše. Moc mě to tehdy mrzelo. Rychle jsem se ale otřepal amaloval dál.
Navštěvoval jsem i lidovou školu umění, kterou vedla jedna úžasná paní učitelka, dodnes na ni vzpomínám. Vyráběli jsme i loutky, vystřihovali, lepili, pracovali s hlínou. Dokonce jsem v devítce uvažoval o tom, že se přihlásím na výtvarnou školu. Jenže dostat se tam bez protekce bylo těžké amalovat srp a kladivo či závod míru se mi vážně nechtělo. Nakonec vyhrála medicína.
S časem je to teď slabší a ke svému koníčku se dostanu jen zřídka. Dřív jsem si pěkně v klidu namíchal barvy a několik hodin zapáleně tvořil, dnes mi nedělá problém kreslit si pastelkami u televize. Je to nenáročné na prostor i čas a hodně mě to uklidňuje. Uzavřu se do sebe, přemýšlím si, dělám si, co chci, a nevnímám okolí. Na lékařské fakultě jsem maloval třeba srdce a ucho, byl jsem tím prostředím ovlivněn. Dnes zkouším, co mě napadne a jak se to vyvede. Když se mi líbí nějaký obraz, tak vím, že na něj nikdy nebudu mít, a zkusím si ho aspoň překreslit. Nejradši mám surrealismus a hlavně Salvadora Dalího. O Dalím jsem přečetl snad všechno a nedělá mi problém sednout do auta a zajet třeba do Krumlova na výstavu. Nebo když projíždím Salcburkem, kde je Dalího galerie, vždy se tam zastavím a sním o tom, že si někdy aspoň jedno dílo koupím.
Kromě kreslení jdu nejradši ven. Vezmu kolo, bágl s vakem na pití a vyrazím. Cestou pozoruji třeba rybáře a nechápu, že má někdo tolik času jen sedět hodiny na břehu, čučet do vody a máchat v ní silon. To bych se unudil. Možná má ale každý svého koníčka, kterým utíká od svého zaměstnání a hledá jeho protipól. Já chci být taky sám, poslední dobou mně davy lidí tak nějak vadí. Na kole si koukám kolem sebe, a často mě něco napadne nebo chytne u srdce – doma si to potom nakreslím.
zaznamenal Milan Vidlák
