Neděle 3. července 2022, svátek má Radomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Smích kolem nás

Česko

Ptáci jsou společníky člověka ve velkorysém smyslu, jímž jsou stejně obdařeny snad jen stromy a květiny. Tato nevtíravá blízkost je tradičně chápána jako odraz štědrosti, s níž se k ptákům zachovala příroda. V Kázání k ptáčkům, jež naznačuje kontrast ptačí citlivosti a lidské nevšímavosti, nabádá František z Assisi své opeřené posluchače k vděčnosti za to, že je stvořitel obdařil „obydlím v čistotě vzduchu“ a krásou bezstarostného, prací nezatíženého života. Jak nás ujišťuje básník Seamus Heaney, ptáci pochopili:

„Když František kázal ptákům lásku,/ poslouchali, zatřepetali křídly, rychle vzlétli/ do modři jako hejno slov// vypuštěných pro zábavu z jeho svatých rtů./ Pak se vrhli zpět, šuměli mu kolem hlavy, vířili v piruetách na kápích bratří,// tančili na křídlech, z čiré radosti hráli/ a zpívali, jako vzlétnuvší obrazy./ Byla to nejlepší Františkova báseň,// jeho závěry pravdivé, jeho tón lehký.“

Františkovo kázání, tak jak je popisuje Seamus Heaney, úzce souvisí s pravdou rčení „volný jako pták“. To v celé své ornitologické nepřesnosti vyjadřuje nejhlubší sklon lidského myšlení, jehož básnické i vědecké projevy jsou vázány na možnost odhalení přesného významu i osvobození od něj („Hojnost všelikých ptáků se prohání pod září slunce, není však každý pták přec věštecký!“ varuje Vaňorného překlad Homérovy Odysseje, zpěv 2., verše 181–182).

Ornitologie a poezie Zájem o život ptačích sousedů tak není jen primitivní projekcí naší touhy po efemérní volnosti. Je láskou k poznatelnému rozměru skutečnosti samé. Proto platí, že málokteré pole vědění je tak hustě obydleno profesionální vědou, činností vzdělaných amatérů (tedy milovníků) i básnivostí, kterou lze sledovat od počátků psané literatury.

Schopnost přesného pozorování ptáků sdílí se smyslem pro poezii základní předpoklad trpělivé pozornosti. Jinak řečeno ochotu věnovat svůj čas okolnímu světu spíše než sám sobě a svým osobním lapáliím. Naplnění tohoto předpokladu ještě neznamená schopnost snadného přecházení mezi ornitologií a básnictvím, natož jejich bezešvé spojení. Vědecká a básnická obraznost se neprolínají často a vzájemné nedorozumění je přirozené. „Ačkoli jsou ptáci pro mnoho lidí symbolem okřídlené svobody a nezadatelné divočiny,“ píše skotský básník Gerry Cambridge v doslovu ke sbírce Aves (Ptáci), „kdyby mi někdo v letech mého dospívání ukázal báseň jako Shelleyho verše Skřivanovi, pohrdlivě bych si odfrkl a odešel. (...) Na ptáky jsem nepohlížel jako na symboly či metafory toho nebo onoho, ale jako na bytosti, které jsou samy v sobě tím, čím jednotlivě jsou. Miloval jsem fakta o nich. Miloval jsem zdánlivou přesnost jejich vědeckých jmen. Miloval jsem, jak nyní chápu, jejich úplnou nezávislost.“

Doslov tak líčí ranou ornitologickou vášeň a její strohou, dospívající přísnost: „Svět, který jsem obýval, byl plný peří a zobáků, zmapovaný ptačím voláním, ptačím zjevením: potáplice malá v zimním šatě na školní vycházce do přístavu v Irvine; nečekaný ťuhýk šedý na břehu River Irvine; puštíci obecní, kteří rozeznívali zimní lesy kolem Annick Lodge svým celonočním tremolem.“ Spatřit, poznat, zapsat místo a čas. Budoucí básník se však neomezuje na niternou uspokojivost tohoto hřejivého trojkroku ani na „rituální učení se podivuhodným latinským názvům každého ptáka, kterého jsem kdy viděl, a stovek těch, které nikdy neuvidím“. Stejně nutná je otevřenost vůči zdánlivým maličkostem: „Odškrtávat si ptáky ze seznamu mě zajímalo mnohem méně než jejich zvyky a zvláštnosti – jako například fakt, že šoupálci si vykutávají teplé hnízdní dutiny v houbovité kůře sekvojí, tak jak to popisuje básnička otevírající tuto knihu. Možná že psaní básní není ve svém očekávání tak zcela odlišné od pocitu, který se před čtvrtstoletím dostavoval, když jsem se vydával ven za jarního či podzimního rána, nebo za zmrzlé zimní noci – že díky záchvěvu opeřené divokosti by svět mohl na chvíli znovu zjevit svou úžasnost.“

Sama sbírka promítá preciznost pozorování do jazyka, jemuž je vlastní strohost formy a měkkost výrazu. Nedlouhé básně v próze se vyhýbají metaforizaci ptačího světa a raději popisují. O jednotvárnosti však nemůže být ani řeči: častým užitím nominálních vět získává popis vzdušnost i údernost, jejíž dynamiku zvyšují četné změny rytmu. Závěrečná báseň, Aves, naznačuje svou zmínkou o „milující přesnosti latiny“ původ tohoto ohledávání hranice mezi prostým jménem a rozvitým popisem. Právě v zoologickém a botanickém názvosloví ožil klasický jazyk setkáním s vlastními jmény objevitelů i netušenou řečí dálných kontinentů. Latinské jméno nese každá Cambridgeova báseň a je na čtenáři, jaké ozvěny si k nim doplní a zda si vybaví, že volavce popelavé (Ardea cinerea) dal Ovidius povstat z popela nešťastného města Ardea (Proměny, XIV, 574–580). Taková vzpomínka obohacuje, ale nepodmiňuje smysl básní, které jsou stejně samostatné jako sami ptáci.

Nedůvěra ornitologa k básnické promluvě je u Gerryho Cambridge zároveň podržena i překonávána. Od těchto básní tak vede cesta i do sféry faktické vědy, třeba k otázkám ptačí evoluce a morfologie, které se od prvního objevu fosilního pera v roce 1861 nepřestávají prohlubovat a komplikovat.

Ornitologie zaměřená básnicky i vědecky potřebuje na každý pád podrobnou znalost žijících druhů. K úvodům do jejich světa se nedávno přidala encyklopedie Ptáci, která rozšiřuje povědomí o bohatství ptačí fauny napříč kontinenty. Prvních sto stran nabízí informace o ptačí anatomii a technice letu, o tom, jak se ptáci dorozumívají, čím se živí, jak probíhají jejich námluvy i hnízdění. Vedle ptačího zeměpisu výklad pojednává například o vyhynulých druzích. Kniha je oslavnou branou do ptačího světa, i poučený amatér zde navíc objeví druhy, s nimiž se běžně nesetká, ať už jde o číhající volavku zelenou, kropenatou samici datla núbijského či australského lasoleta škraboškového, který sousedí na jedné stránce s indickou jorou černokřídlou.

Doplňkem kosmopolitních Ptáků jsou Ptáci v Čechách v letech 1360–1890. Stanislav Komárek v nich zpracoval svědectví řady autorů počínaje Claretem (kolem roku 1365), přes Balbína a Palliardiho (1799– –1873), díky němuž se ornitologie v Čechách stala vědou, až po J. P. Pražáka, jehož Kritický přehled všech v Čechách dosud doložených ptáků vyšel (německy) v roce 1894. Seznam druhů obsahuje historické varianty českých názvů a předmluva nabízí též pregnantní úvahu o proměně vztahů člověka a krajiny, z níž plyne, že česká avifauna (jejíž stav mapují webové stránky České ornitologické společnosti) se v uplynulém století rozrůstala. Totéž neplatí ve světovém měřítku. Encyklopedie Ptáci líčí řadu ohrožených druhů i osud ptáka, jehož populace bývala rozsáhlejší než lidstvo. Početní stav severoamerického holuba stěhovavého se před polovinou 19. století odhadoval na pět miliard. Souhrou řady faktorů včetně lovu se století dvacátého dožila hrstka jedinců. Samička Martha uhynula jako poslední z nich v zoo ve městě Cincinnati v úterý 1. září 1914, těsně před jednou hodinou odpoledne. Bylo jí dvacet devět let.

Vyobrazení holuba stěhovavého hraje v Ptácích zvláštní, byť nenápadnou úlohu. Jako jediný pták z éry fotografie je představen nádhernou kresbou, připomínající tvorbu Johna Jamese Audubona (1785–1851), jehož Ornitologická biografie nabídla epochální syntézu výtvarného umění a přírodopisu. Audubon pořídil řadu vyobrazení holuba stěhovavého a věnoval mu stejnojmenný esej, ve kterém vybroušeným jazykem líčí své pozorování obrovského hejna, jehož přelet trval tři dny (počet kusů v hejnu stanoví na 1 115 136 000). Esej je zahrnut do skvělého výboru Audubonových textů, v němž najdeme popisy přírody i ukázky autorova epistolárního umění. Obojí skládá dohromady portrét, v němž skrze ptáky nahlížíme na tehdejší Ameriku i Británii, v níž Audubon pracoval na vydání svého díla (k jeho přátelům patřil i Charles-Lucien Bonaparte, ornitolog a Napoleonův synovec).

Lidský a ptačí rod Audubon není ve svém století jediný, kdo spojuje cit pro opeřený svět s uměleckým talentem. Sedmnáct let po završení Ornitologické biografie vydává Jules Michelet v Paříži knihu nazvanou prostě Pták (1856, česky 1905). Afinita bytostí, k nimž pera patří přirozeně, a bytostí, jež si pera půjčují k zachycení slov, zde dochází naplnění v obrazu konverzace lidského a ptačího rodu. Spisovatel ví, že tato rozprava je tradičním zdrojem analogií mezi lidskou a ptačí společností. Nyní je však načase mluvit, „jako by člověk nikdy neexistoval“. Toto odmyšlení lidstva ze světa využívá ptáků ke zdůraznění nezávislé povahy skutečnosti, jež člověka trpí a snáší, ale nedává mu žádné zvláštní místo. Michelet se přitom nevzdává myšlenky Pádu a poukaz na původní přirozené sepětí ptáka a člověka provází závěrem, že jen ptáci si podržují těsnější vztah k realitě, jehož se člověk, tedy muž, zbavil svou tupou hrubostí (nové umění a pravé morální poznání, tvrdí Michelet závěrem, „snad bude existovat až tehdy, kdy do vědy vstoupí žena, která je z ní až dosud vyloučena“).

Michelet se blíží ztotožnění ptáka se skutečností, které završí básně Wallace Stevense (O pouhém bytí, Holubice na jaře, Somnambulisma). Zároveň se však drží jiné přímočarosti, zděděné od klasiků, vůči nimž se vyhraňuje. V tomto ohledu je Micheletovým předchůdcem Giacomo Leopardi, jehož Chvála ptáků z roku 1824, zařazená mezi Morální dílka, se staví proti básnické tradici počínající Homérem, v níž lze skrze ptáky zahlédnout pravý tvar duše, vstupující do podsvětí. Sepětí ptáků se smrtí a žalem nahrazuje Leopardi radostí, založenou v neustálém pohybu a jedinečné schopnosti současně létat a zpívat: ptáci jsou jediné bytosti, které se „podílejí na lidské výsadě smát se“. Jejich zpěvný smích však nepochází z překonání niterné tragičnosti, která je vlastní člověku: zatímco lidé se smějí sobě navzdory, ptačí smích pochází z překypující radosti spjaté s hybnou absencí nudy („přirozeným a obvyklým stavem živočichů, včetně člověka, je klid, kdežto přirozeným stavem ptáků je pohyb“). Ptáci jsou nejšťastnější tvorové: jejich „bohatá, proměnlivá, lehká a dětská představivost“ je „největším a nejužitečnějším darem, jaký příroda poskytla živým duším“.

Pobývat v blízkosti ptáků je výsada, které je třeba si vážit. Naše obraznost nám umožňuje těšit se uprostřed zimy na přílet rorýsů, letců mezi letci, kteří za život urazí osminásobek vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Než se dubnové město rozsvítí jejich hlasem, zní kolem nás méně nápadný smích trvalých obyvatel i zimních hostů, a nic nám nebrání zajít pozdravit ty, kdo se zde neocitli z vlastního přičinění, a přece neztrácejí schopnost okouzlit těžkopádnější lidskou mysl (pražský čtenář spontánně pomyslí na kolekci timálií a sojkovců v tamní zoo). Ptáci zůstávají hbitou částí naší existence, o které tušíme, že je lepší než náš celek. Ptáci, řečeno jednoduše, zmenšují člověka a zvětšují svět.

***

Ptáci. Obrazová encyklopedie ptáků celého světa Přeložila Helena Kholová. Vydalo nakladatelství Knižní klub, Praha 2008. 512 stran. Aves Gerry Cambridge Vydalo nakladatelství Essence Press, Edinburgh 2007. 53 strany. Ptáci v Čechách v letech 1360–1890 aneb Tajemství rytíře von Sacher-Masocha Stanislav Komárek Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2007. 206 stran. The Audubon Reader Uspořádal Richard Rhodes. Vydalo nakladatelství Alfred A. Knopf, New York – Toronto – Londýn 2006. 631 strana. Morální dílka Giacomo Leopardi Přeložili Zdeněk Digrin a Jiří Pelán. Vydalo nakladatelství Tichá Byzanc, Kutná Hora 2003. 294 strany.

Ptáci jsou podle Leopardiho jediné bytosti, které se „podílejí na lidské výsadě smát se“. Jejich zpěvný smích však nepochází z překonání niterné tragičnosti, která je vlastní člověku: zatímco lidé se smějí sobě navzdory, ptačí smích pochází z překypující radosti spjaté s hybnou absencí nudy.„

Lidskou nepozornost vůči světu lze doložit malou všímavostí k bytostem, které nás prostě a bez nějakého nároku provázejí a míjejí. U řady z nich lze na omluvu uvést nevelké rozměry a skryté životní způsoby. Jiné jsou nám však na očích stále a jejich hlas je v našem okolí všudypřítomný.

O autorovi| KAREL THEIN, Autor je filozof a kritik, vyučuje na FF UK. Vloni nakladatelství Filosofia vydalo jeho knihu Vynález věcí. O Platónově hypotéze idejí.

Autor:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...