Před rokem Poláky sjednotil smutek. Dnes jsou do hloubi rozděleným a zraněným národem.
I kdyby 10. dubna 2010 na smolenském Severním letišti nehavarovalo polské státní letadlo TU 154 s Lechem Kaczyńským na palubě, byl by dnes prezidentem nejspíš Bronisław Komorowski, premiérem Donald Tusk a Jaroslaw Kaczyński by byl šéfem největší opoziční strany.
Proč? Protože dnešní podoba polské politické scény se ustavila ještě před katastrofou. Na začátku minulého roku se premiér Tusk, který stál v čele Občanské platformy (OP), rozhodl, že se na rozdíl od roku 2005 nebude ucházet o úřad hlavy státu, ale zůstane premiérem a podrží si tak moc reálnou, nikoli jen reprezentativní.
Ještě před katastrofou tak OP označila za svého kandidáta v prezidentské soutěži Bronisława Komorowského – tehdejšího předsedu Sněmovny. Navíc byly průzkumy veřejného mínění pro Lecha Kaczyńského hodně tvrdé. V dubnu se právě začínal chystat na prezidentskou kampaň, ale jeho podpora nepřesahovala 30 procent, a byla tak podobná jako preference opoziční strany Právo a spravedlnost (PiS), kterou vedl jeho bratr. Mnohé tudíž naznačovalo, že by se ve druhém období prezidentem nestal.
Skoro všechny jistoty však nakonec po loňském 10. dubnu v Polsku – v tamní politice, ale ještě víc ve společnosti – vzaly za své.
Poláci v jiném Polsku Především proto, že – jak známo – havarovalo letadlo, na jehož palubě letěl prezident Kaczyński s manželkou, poslední exilový prezident (představující polskou vládu, jež sídlila v Londýně a nikdy neuznala okupaci země Rudou armádou ani jí nastolené vedení), místopředsedové Sněmovny i Senátu, poslanci a senátoři ze všech politických stran, guvernér centrální banky, ředitel Národního bezpečnostního úřadu, vedoucí kanceláře prezidenta, generálové velící všem ozbrojeným složkám, obhájce občanských práv, katolický, pravoslavný i protestantský armádní kaplan, několik ministrů a představitelé takzvaných katyňských rodin – pozůstalých po masakru polských důstojníků, který v květnu 1940 nařídil sovětský vůdce Stalin a jemuž padlo za oběť přes dvacet tisíc vysokých armádních důstojníků, policistů a úředníků, prostě elita předválečného Polska.
Pravda o katyňském zločinu byla největším tajemstvím komunistického Polska; podle sovětské propagandy totiž důstojníky zabily kulky do týla, vypálené z pistolí německých vojáků. Až pád Sovětského svazu umožnil Polsku oficiálně poznat pravdu o katyňských jatkách.
Katastrofa na smolenském letišti necelých dvacet kilometrů od katyňského lesa měla tudíž pro Poláky neobyčejně symbolický význam, A nejde zde o mesianistické pojetí role Polska ani o metafyzický pohled na dějiny. I pro největšího skeptika obsahoval cosi mimořádného fakt, že polský prezident spolu s představiteli elity III. Polské republiky zahynul při katastrofě, právě když letěl uctít oběti zločinu, který symbolizoval konec II. Polské republiky, pečetící rozdělení Polska mezi Hitlera a Stalina v roce 1939.
Avšak smolenská katastrofa rovněž fatálně poznamenala reálnou politiku. Symboly jsou symboly, ale katastrofa nepostihla jen vládní letadlo, nýbrž i důvěru velké části občanů k vlastnímu státu. Protože co je to za stát, který nedokáže svého prezidenta a své nejvýznamnější představitele uchránit před smrtí při nehodě v mlze, jen několik set metrů od letištní plochy?
Šok byl o to větší, že jedna vláda po druhé odkládaly rozhodnutí o nákupu nové vzdušné vládní flotily, takže se stále používaly dvacet let staré sovětské stroje, které měly často poruchy. Ke katastrofě samozřejmě přispělo více faktorů (extrémně špatné atmosférické podmínky i chaos na letišti, v jehož důsledku velitel nevydal rozhodnutí, jež by polským pilotům ani nedovolilo jít na přistání. Svou roli sehrálo i chabé vyškolení pilotů a slabá souhra posádky letadla a konečně i zmatek v organizaci letu) a právě jejich nešťastná kombinace způsobila, že se sen o konci dějin náhle rozpadl. V sobotu 10. dubna 2010 se Poláci přesně v 8.41 najednou ocitli v úplně jiné zemi.
Víra, že se staneme normální evropskou zemí, ve které nás čeká jen bohatnutí a přibližování se k západním standardům, prodělala těžkou zkoušku. Ostatně stejně jako přesvědčení, že bezpečnost nám zajistí členství v Evropské unii a NATO. Nemožnost uchránit hlavu státu před smrtí z příčin v podstatě banálních byla měřítkem znepokojivé slabosti Polska. Armáda, vláda ani tajné služby nedokázaly zajistit bezpečnost prvního občana Polské republiky.
Význam nepostrádal ani fakt, že prezident zahynul nejen na území cizího státu, ale právě na území mocnosti, jež už několik století představovala pro polskou státnost hrozbu. A třebaže dnes neexistují žádné stopy ani důkazy, které by mohly byť jen naznačovat jakýkoliv vědomý podíl ruských úřadů či zvláštních služeb na katastrofě, mnoho Poláků šokovalo, že v Rusku umírá prezident, jenž se netajil skepsí k upřímnosti ruské demokratizace.
Kaczyński nepropadal iluzím, že by se Moskva zbavila svých imperialistických návyků vůči menším státům střední Evropy. Vždyť hlavní osou jeho prezidentství bylo budování spojenectví mnoha států z někdejší sovětské sféry vlivu, které jim mělo zajistit nejen energetickou, ale i vojenskou bezpečnost. Stačí připomenout prezidentovu riskantní cestu do Tbilisi, kterou podnikl společně s vůdci zemí středovýchodní Evropy v srpnu 2008, přímo uprostřed gruzínsko-ruské války.
Hnije to, hoďte přes to celtu Je třeba přiznat, že v první dnech po katastrofě Rusové ve vztahu k Polákům projevili nejen překvapivě velkou míru empatie, ale poskytli i pomoc při objasňování katastrofy. Tisíce Rusů kladly květiny a zapalovaly svíčky u polského velvyslanectví v Moskvě i u konzulátů v dalších městech po celém Rusku. Ruský prezident a premiér deklarovali nový začátek vzájemných vztahů.
Jenže ruská náklonnost – přinejmenším na úrovni úřední spolupráce expertů a prokurátorů – skončila skoro stejně rychle, jako začala.
Nutno dodat, že právě ruští vyšetřovatelé mají k dispozici nejen vrak vládního tupolevu a jeho černé skříňky, ale i téměř veškerou dokumentaci z vyšetřování, včetně výpovědí nejdůležitejších svědků události. Přesto varšavský kabinet vůbec nenaléhal na Rusko, aby si pospíšilo s objasněním katastrofy.
Pokračování na straně 22
Smolenská rána
Dokončení ze strany 21
Právě proto se dosti rychle začala v polské společnosti ozývat výčitka, že naděje na nový začátek ve vztazích s Moskvou byla pro Varšavu důležitější než úplné objasnění katastrofy, při níž zahynul polský prezident. Rusové přitom často ignorovali žádosti polských vyšetřovatelů o předání dalších expertiz, důkazů či dokumentů.
Je příznačné, že prvních několik desítek stran polské odpovědi na zprávu moskevského Mezistátního leteckého výboru zabírá seznam stovek dokumentů, o něž Poláci Rusko marně žádali. Několik svazků dokumentů předala prokuratura Ruské federace Polsku teprve minulou středu. Těžko tedy uvěřit, že časový souběh s výročím katastrofy, při němž se mají ve Smolensku setkat prezidenti Medveděv a Komorowski, je náhodný.
Už proto, že kupříkladu vrak havarovaného polského tupolevu dodnes leží na smolenském letišti, přičemž jeho hnijící zbytky byly přikryty celtovinou až půl roku po katastrofě – jako gesto dobré vůle před tím, než se na osudném místě sešla žena ruského prezidenta Světlana Medveděvová s první dámou Polska Annou Komorowskou. Šok vystřídaný šokem Velká část polské společnosti tedy prožila dvojí šok. Nejprve se stalo cosi nepředstavitelného – první občan zemřel při havárii, jež zemi vytrhla ze sna o konci dějin. Později pak – za pasivního přihlížení polských úřadů – zůstal klíč k vyjasnění katastrofy výhradně v rukou ruských prokurátorů a expertů.
Polskou vnitropolitickou atmosféru tak čím dál silněji otravovala vzájemná obviňování. Na jedné straně byla vláda kritizována za nečinnost při objasňování největší historické a politické tragédie, jaká Polsko potkala od roku 1981, kdy komunisté zavedli stanné právo. Na druhé straně ovšem vláda obviňovala opozici, že se snaží pokazit polsko-ruské vztahy a holduje spikleneckým teoriím. Z obou stran najednou pak padala obvinění z národní zrady, což dál rozpalovalo i tak dusné politické ovzduší.
Proto ani dnes, už celý rok po událostech, polští experti nedokážou objasnit, proč letadlo udeřilo o zem poté, co se mu několik set metrů před letištěm zlomilo křídlo o terénní vyvýšeninu. A nedokážou objasnit ani to, proč letadlo – třebaže registrační zařízení zaznamenalo, že pilot přerušil přistávání – nepřestalo klesat, až udělalo několik kotrmelců a hřbetem dopadlo na blátivou půdu smolenského lesa.
Stále hlubší rozdělení polské společnosti podél smolenské osy je dnes skutečností. Ale mohlo to být úplně jinak. Ze začátku se zdálo, že ta strašná katastrofa přispěje ke smíření znepřátelených politických stran. Největšími protivníky ve vášnivé debatě totiž byla na jedné straně Tuskova a Komorowského Občanská platforma, na straně druhé uskupení bratří Kaczyńských Právo a spravedlnost.
Jejich konflikty nebraly konce a běžně v nich sehrávaly nežádoucí roli státní instituce, speciální služby i prokuratura. Úředníci Donalda Tuska zabrali prezidentovi Kaczyńskému vládní letadlo v den, kdy se chtěl zúčastnit unijního summitu v Bruselu; strana Právo a spravedlnost zase soustavně kritizovala všechny vládní kroky, včetně těch zahraničněpolitických. In hoc signo divides...
Katastrofa letadla, při níž zahynul prezident spolu s politiky PiS, ale rovněž OP, se mohla stát příležitostí k národnímu smíření. Všichni Poláci – sympatizanti tragicky zesnulého prezidenta i jeho odpůrci – se šokováni shromažďovali na ulicích a náměstích, aby zahynuvším vzdali poctu, ale také aby byli spolu, aby se nějak vypořádali s nevysvětlitelným.
U prezidentského paláce ve Varšavě, kde bylo možné až do pohřbu dočasně uctít ostatky Lecha Kaczyńského, vznikaly mnohahodinové fronty, před rakví pokleklo téměř dvě stě tisíc lidí. Devítidenní národní smutek byl výrazným sociologickým fenoménem. V pohřebních průvodech, zejména pokud šlo o prezidentský pár, kráčely statisíce Poláků, a samotný pohřeb sledovalo v televizi až dvacet milionů diváků.
Politické konflikty na několik dnů utichly a všechny politické strany se pohroužily do smutku. Neexistovalo totiž uskupení, okruh ani skupina, jichž by se tato tragédie nedotkla. Na palubě přece byli mladí i staří, duchovní i světští představitelé, právníci a lékaři, herec i vojáci. Nebylo města či regionu, kde by se nekonal nějaký pohřeb, kde by neoplakávali „své“ oběti katastrofy. Pohřby se konaly bez přestávky tři týdny, všechny s vojenskou asistencí a podle oficiálního státního ceremoniálu. Třebaže se zdálo, že Poláci prodělali velmi hlubokou proměnu, ukázalo se, že byla jen dočasná. Musela totiž zvítězit logika sporu. První (byť neosobní) konflikt vypukl už několik dnů po katastrofě. Odpůrci Lecha Kaczyńského protestovali proti nápadu pochovat prezidenta do katedrály na Wawelu v Krakově, kde jsou pochováni polští králové, básníci, anebo legendární vůdce II. Republiky maršál Józef Piłsudski.
Vážnější konflikt se však strhl kvůli ustanovením ústavy, která jsou neúprosná – nejpozději deset týdnů po smrti prezidenta se musejí konat další volby. Situaci ještě komplikovala skutečnost, že proti Bronisławovi Komorowskému z Platformy, který plnil povinnosti zahynuvšího Lecha Kaczyńského, nastoupil bratr zesnulého prezidenta Jarosław, podporovaný svou stranou Právo a spravedlnost.
I když se zdálo, že volební kampaň proběhla v lepším ovzduší než předchozí tři roky politického zápolení, přece jen muselo dojít k mohutné polarizaci, a to hned po dnech jednoty ve smutku – volby vyhrál s 54 procenty Bronisław Komorowski. Nejvážnější konflikt propukl těsně po volbách. Nový prezident totiž rozhodl, že z prostranství před prezidentským palácem má zmizet kříž, u kterého se ve dnech národního smutku modlily tisíce Poláků. Toto rozhodnutí vyvolalo okamžitou reakci stoupenců Kaczyńského, kteří se houfně hromadili před palácem, aby pořádkovým silám znemožnili „krádež kříže“.
Jarosław Kaczyński pak navíc v několika rozhovorech naznačil, že výsledky voleb neuznává a že Komorowski vyhrál „nedorozuměním“. Prohlašoval také, že obrana kříže u prezidentského paláce je obranou základních hodnot západoevropské civilizace. A tak se náboženský symbol stal rukojmím prudkého politického konfliktu. Jeho němým svědkem byla katolická církev – nikdo z jejích hierarchů se neodhodlal přerušit tento eskalující (a z jistého hlediska náboženský) spor.
Vláda, prezident a varšavské městské úřady (v čele s místopředsedkyní Občanské platformy) soustavně ztrpčovaly život „obráncům kříže“ a zároveň se snažily za žádnou cenu neumožnit vznik jakéhokoli pomníku Lecha Kaczyńského v centru města. Dovolovaly i to, aby pořádková služba zhášela svíčky, jež ke kříži (byl nakonec odstraněn v polovině září) stavěli smuteční hosté, kteří k paláci každého desátého dne v měsíci přicházeli. Kvůli tomu byli stoupenci Kaczyńského ještě rozhořčenější, připadali si vyřazení ze systému, a o to víc protestovali proti vládě i prezidentovi.
... et tertium non datur Ze vzpomínky na katastrofu se stalo cenné politické zboží. Právo a spravedlnost vinu za katastrofu přičítalo výhradně vládní straně (která disponovala letadlem), Donaldu Tuskovi a Rusům. Politický příběh o premiérovi, který měl na rukou krev Lecha Kaczyńského a který teď nejen nedovolí objasnit příčiny smolenské katastrofy, ale snaží se za každou cenu zahladit památku „padlého“ prezidenta, měl razanci politické atomové bomby. Bylo to morální vydírání, jež bralo vládnoucí straně legitimitu a stavělo mezi ni a opozici zeď, přes kterou nemohla být řeč o žádné politické spolupráci.
Zároveň politici OP ostře kritizovali nejen Lecha a Jarosława Kaczyńské, ale zpochybňovali smysl stavby nějakého pomníku (a když už, pak všech devadesáti šesti osob), posmívali se PiS, že jim žádný pomník není dost, „ani kdyby byl velký jako Eiffelovka“, a snažili se zesměšnit všechny formy smutku či rodícího se mýtu o odvážném prezidentovi, který bojoval za nezávislost Polska na Rusku a v témže Rusku zahynul bezmála „mučednickou smrtí“.
Každý další den, týden nebo měsíc obě strany víc a víc utvrzoval v jejich přesvědčení a kopal stále hlubší příkopy v polské společnosti. Za situace, v níž Občanská platforma a PiS zaujímají bezmála tři čtvrtiny polské politické scény, jsou do sporu vtaženi skoro všichni. Buď člověk je zastáncem teze, že se letadlo rozbilo proto, že prezident pilotům přikázal za každou cenu přistát, poněvadž se chtěl zúčastnit smuteční slavnosti v Katyni (jak si myslí sympatizanti OP), anebo je přesvědčen, že pád letadla s polským prezidentem v Rusku není náhodný a pravda o katastrofě je záměrně skrývána, protože by kompromitovala kabinet Donalda Tuska. Tertium non datur.
Nejhorší ovšem je, že každá ze stran hraje roli, již pro ni psal protivník. Ani jedna nemá úplnou pravdu, ale není ani možné odmítnout všechny její argumenty. I rok po katastrofě jsou tak Poláci do hloubi rozděleni a žijí s velikou, dosud nezajizvenou ranou. A bolest, kterou tato rána vyvolává, bude ještě dlouho ovládat polský veřejný život.
Unavená společnost Přestože výsledky průzkumů veřejného mínění ukazují, že kolem osmdesáti procent Poláků je „Smolenskem“ již unaveno, je těžké tomu uvěřit. Příčí se tomu každodenní zkušenost: katastrofa a její výročí je totiž tématem mnoha rozhovorů běžných Poláků. A také jakékoli nové informace o rok starých událostech se stále dostávají na titulní stránky novin a běží na žlutých či červených páscích ve zpravodajských televizích. Obojí svědčí o trvalém zájmu polské veřejnosti o zprávy týkající se vyšetřování či samotného průběhu tragédie. Čím jsou tedy Poláci opravdu unaveni, je spíše zneužívání tohoto tématu k dosažení politických cílů.
Nejvášnivější spory se v Polsku netýkají současnosti, ale soudobých dějin. Polskou veřejnou debatu neustále pohánějí právě historické knihy. Proto je jasné, že ona tragická historická událost z 10. dubna 2010 – a zejména její výklad – nepřestanou být podstatným prvkem polského vědomí.
***
I rok po katastrofě trápí společnost pořád ještě nezhojená rána. A bolest, kterou vyvolává, bude ještě dlouho nešťastně ovládat veřejný život v celé zemi. Ze vzpomínky na katastrofu se stalo cenné politické zboží. Každá ze stran, jež se o ně přetahují, přitom hraje roli, kterou pro ni napsal protivník
Vrak havarovaného polského vládního letadla dodnes leží na smolenském letišti. Jeho hnijící zbytky byly přikryty celtovinou až půl roku po katastrofě.
Před rokem se všichni shromažďovali na náměstích, aby zahynuvším vzdali poctu a aby byli spolu. Ta doba je pryč, dnes proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory.
O autorovi| MICHAŁ SZUŁDRZYŃSKI, Autor je redaktorem konzervativního polského deníku Rzeczpospolita
