Stále se neumíme vyrovnat s vražednou racionalitou 20. století. Ukázal to i případ prokurátorky Brožové
V blízké době se asi uskuteční dva soudy, které nejspíš definitivně završí české vyrovnání se s komunistickou totalitou. Ať dopadnou jakkoliv, zbude jen pachuť. V obou figurují symbolické postavy. Ludmila Brožová-Polednová žádala smrt pro Miladu Horákovou v jednom z nejznámějších monstrprocesů komunistické nadvlády. Josef Vondruška byl mnohem méně důležitým pěšákem režimu a „pouze“ šikanoval v minkovické věznici politické vězně. Přesto obě jména, nedávno široké veřejnosti ještě naprosto neznámá, zosobňují tragickou historickou amnézii společnosti mnohem lépe než poklidné důchodcovství stranických pohlavárů z dob normalizace.
Šestaosmdesátiletá Brožová-Polednová svým věkem ilustruje letité tápání polistopadové justice i celé společnosti. Pokud bude odsouzena, bude to nedůstojný obrázek, jak si stará žena jde po půlstoletí odsedět trest, který přesahuje její životní dráhu. Josef Vondruška zase ilustruje ubohou mocenskou podstatu českého postoje k minulosti, jenž zní: Pokud jsi mlátil politické, nebylo to dobře, ale už o tom nemluvme. Pokud ale chceš do parlamentu, počítej s tím, že se z nás stanou nelítostní strážci demokratických zásad. Vondruška si vybral to druhé, stal se komunistickým poslancem, a pokud ho nezachrání imunita, bude za to pykat. Mohlo by se tedy zdát, že oba dva pravděpodobné soudy budou jen nedůstojnou fraškou. Přesto si je musíme vytrpět, protože při nich zazní to, co česká společnost měla slyšet už v 90. letech: zákaz komunistické strany či problém právní kontinuity je sice zásadní, nejen tím se ale demokratická justice odlišuje od „socialistické zákonnosti“ – demokracii je vlastní možnost etické volby a v konečném důsledku nadřazení jednotlivého člověka ideologii.
Ludmila a Rudolf
LN přinesly rozhovor, který by se měl dostat do malého boxu v kapitole o komunismu ve středoškolských učebnicích dějepisu. Jistě, Ludmila Brožová-Polednová by před patnácti lety argumentovala mnohem svižněji a svou tezi o tom, že pravda je vždy mocenská záležitost („vyhrává ten, kdo má delší šavli“), by „prodala“ veřejnosti umněji. Právě ale stařecká upřímnost obnažila v celé své nestvůrnosti myšlení, které je produktem 20. století. Ano, nejen jeho druhé půle se sovětskými poradci v bratrských lidových republikách, ale už leninské a hitlerovské doby. Tezi o pokřivení racionality a osvícenství 18. století v nelítostnou mašinerii racionality, která ve jménu Velkých příběhů vraždí o dvě stě let později jednotlivce (či spíše jednotky), můžeme najít u mnoha autorů, od Dialektiky osvícenství dua Adorno – Horkheimer až po Modernitu a holocaust v tuzemsku oblíbeného Zygmunta Baumana.
Brožová-Polednová ale dosvědčuje, že není nutné sahat po intelektuálních knížkách. Její upřímné svědectví vypovídá o zvráceném antihumanistickém myšlení mnohem více. Není náhodné, že lidé, kteří uvěřili svému Velkému příběhu, mluví a argumentují zcela stejně. Jejich ideologie se mohou radikálně lišit, v důsledku ale mají podobný slovník, který staví „správnou“ společnost nad jednotlivce, poslušnost vůdci nad osobní volbu, povinnost nad etiku, úspěch systému nad humanitu.
Zpověď komunistické prokurátorky se tak jako vejce vejci podobá nedávno do češtiny přeložené zpovědi Rudolfa Höße, velitele Osvětimi. Brožová-Polednová hájí justiční vraždu Horákové a celý „proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice“. Ve svém nemocném uvažování tak dokáže zpochybnit jen absolutní trest („Uznávám jediné – že to byly moc přísné tresty. Mohli třeba dostat milost.“). Nepřístojně a absurdně tak etickou volbu posouvá někam, kde už pro ni není prostor: přečíst stranou napsané obvinění a teprve po odsouzení se zabývat jednotlivcem a jeho výší trestu. Když Höß lituje masového vraždění Židů, nečiní tak z lidské pozice, ale proto, že vzbuzením nenávisti celého světa „se antisemitismu vůbec neposloužilo“. U obou jsou stranické příkazy nezpochybnitelné, mantinely jejich uvažování dovolují posuzovat jen přiměřenost, efektivnost a účelnost provedení.
Všudypřítomná banalita zla
Druhým styčným bodem krutých ideologií 20. století je odmítnutí jednotlivce jako svébytné bytosti. Vždy je jen částí celku, která má vládnout, nebo upadnout do záhuby. Pro soucit není místa. To potvrzuje komunistická prokurátorka („Vždyť byla studená válka, životy padaly na obou stranách“) i nacistický vyhlazovač („Při náležitém zdůvodnění se mi tento likvidační postup jevil jako správný“). Tragickým a opomíjeným důsledkem takovéhoto myšlení, které vidí jednotlivce jen jako zaměnitelný otisk své třídy či rasy, je často v důsledku překvapivě absence nenávisti k lidem, kteří jsou posíláni na smrt. Pro Brožovou-Polednovou byla ze stranické vůle odsouzená Horáková prostě jen „sebevědomá“, Hößovo svědectví je lidsky ještě méně pochopitelné: „Já sám jsem osobní nenávist k Židům nikdy nepociťoval. Byli pro mě sice nepřáteli národa. Pro mne však byli rovni ostatním vězňům.“
Nestvůrné myšlení má smysl si stále připomínat, je tu totiž stále s námi. Höß byl průměrný maloměšťák milující rodinu a koně, kterému kromě vnitřní etiky chyběla i krvelačnost a nenávist k Židům. Později tento děsivý rys nazve Hannah Arendtová při popisování procesu s Adolfem Eichmannem „banalitou zla“. Ludmila Brožová-Polednová nám tak připomněla, že vyrovnání se s totalitou není jen o komunistech ve sněmovně a neodsouditelnosti vrahů kvůli právní kontinuitě. Jde hlavně o společenské odmítnutí perverzní racionality, která plodí osudy, jež pak naplňují titul fiktivní biografie Rudolfa Höße od Roberta Merleho – Smrt je mým řemeslem.
O autorovi| David Klimeš, novinář
