I když byla Alžběta II. přísně konstituční panovnice, zasahovala podle historika Jiřího Dejmka v některých momentech až překvapivě do politického vývoje.
„Přičemž nejméně ve dvou případech svého dlouhého vládnutí v roce 1957 a znovu v roce 1963, přímo ovlivnila i nominaci nových premiérů. V roce 1957 Harolda Macmillana, který byl takřka personifikací tradičního konzervativního establishmentu,“ podotkl Dejmek.
Důležitý byl podle Dejmka i Alžbětin vklad do pokračující přeměny někdejšího impéria do reálného Commonwealthu. „Ani zde přitom její role nebyla jen symbolická,“ zdůraznil historik.
„Postačí připomenout její kritiku odporného apartheidního režimu v Jihoafrické republice a její v té době skrývaný konflikt s premiérkou (Margaret) Thatcherovou, která odmítala v OSN schválené sankce proti pretorijskému režimu, nebo její kritiku americké invaze na Grenadu, tedy státu Commonwealthu, v roce 1983,“ popsal Dejmek.
Historik také uvedl, že ač byly Alžběta II. a její dvůr občas kritizovány za „strnulost“, je zřejmé, že zůstala po dobu své vlády zásadním symbolem Spojeného království.
„A v neposlední řadě i určitým jednotícím prvkem, který napomáhal scelovat jinak často rozporuplnou politickou scénu. Stejně tak důležitým symbolem královna do konce zůstala pro celý Commonwealth, o jehož popularitě zvláště v mimoevropských oblastech svědčí i skutečnost, že se od 90. let staly jeho členy i ‚neanglicky‘ mluvící země,“ dodal historik.
„V tomto smyslu, mimo jiné, zůstane druhá ‚alžbětinská éra‘ i určitým synonymem pro modernizaci a demokratizaci nejen samotné Británie, ale i dále trvajícího Commonweathu,“ konstatoval badatel.
Alžběta II. |
Také historik Jan Květina připomněl, že Alžběta II. vládla v turbulentní době. Poznamenal, že druhá polovina 20. století byla hlubokou krizí tradičních dynastických principů a královna se záhy po nástupu na trůn musela vyrovnat s výraznou proměnou britské společnosti směrem k masové kultuře, medializaci politiky i k nárůstu kritiky dědičných, a tudíž v mnoha ohledech nedemokratických mechanismů.
„Vezmeme-li v potaz, že sama Alžběta začala být na roli nástupkyně připravována poměrně nečekaně, poté co se její otec stal králem v důsledku abdikace Eduarda VIII., je třeba konstatovat, že královna během své dlouhé éry zvládla většinu krizových situací monarchie se ctí,“ napsal Květina.
Úmrtí královny Alžběty II.
Sledovat další díly na iDNES.tv„Pokud bychom měli z desítek politických, diplomatických či ekonomických krizí zdůraznit jednu, byla by to pravděpodobně skutečnost, že se Velké Británii podařilo ustát náročný proces dekolonizace a faktické likvidace impéria po druhé světové válce, k čemuž Alžběta výrazně přispěla vybudováním své autority v rámci zemí Commonwealthu,“ popsal badatel.
Květina také míní, že královna dokázala zastávat a ztělesňovat principy, které vyžaduje doktrína monarchismu v měnících se podmínkách moderního a postmoderního světa. „Tedy uchování určité aureoly tajemného, jež se nicméně nebrání kontaktu se ‚svým lidem‘ a jež zachovává přísně nadstranické státnické postoje po celou dobu své vlády.
I proto se Alžběta stala nejen symbolem Velké Británie 20. století, ale i jakousi demonstrací přesvědčení, že monarchická forma vlády nemusí patřit do ‚starého železa‘ a může být legitimním vyzyvatelem pro republikánská zřízení,“ dodal Květina. I řada odpůrců roajalismu uznávala Alžbětiny státnické kvality.
