Když chcete o někom vědět, kdy skautoval či tábořil, zeptejte se ho na obsah krabičky poslední záchrany. Ta obsahuje vše nezbytné jako sirky a březovou kůru, jehlu a niť, tužku a papír - a také minci na telefon. Býval to pětadvacetník, potom padesátník, pak koruna, dvoukoruna... Tak rozeznáte táborníky let sedmdesátých, osmdesátých i porevolučních. Co je tam dnes? SIM karta?
Ten, kdo řekne, že mobil na dětský tábor nepatří, bude zřejmě pasován na tmáře a zpátečníka. Ale ten, kdo si myslí, že jeho děti na táboře bez mobilu nevydrží, by je tam neměl posílat vůbec. Dětský tábor není škola v přírodě, kdy se třída jako bublina - se vším, co k vyučování patří - přesune někam za město. Dětský tábor je život v přírodě. K takovému životu patří i jiná pravidla a rizika, než na jaká jsou děti běžně zvyklé. Mají-li se tam něčemu naučit, a nebýt jen dočasně deportovány k oddechu rodičů, patří k tomu naučenému samostatný život v týmu, kdy jeden je odkázán na druhého. A dokáže-li něco takový tým rozložit, je to spolehlivě mobil.
Čtěte „Tábory zaplavily...“ na stranách 1 a 4
