Co všechno si lze namlouvat, když voliči selžou
Rád se občas vracím ke čtení T. W. Adorna a H. Marcuseho. Myslím, že vývoj odhadovali velmi prorocky, píše Jiří Svoboda v Britských listech v jednom z článků, které se snaží z levicové perspektivy vyrovnat s šokem z letošních voleb. Taky jsem nedávno narazil na Herberta Marcuseho, německoamerického sociologa, jehož vliv na dnešní myšlení neradno podceňovat. Filozof Sidney Hook vzpomíná, jak ho chtěl v diskusi přesvědčit, že USA jsou schopny politického pokroku, a poukázal na schválení zákona o občanských právech z roku 1964. Na to Marcuse řekl, že to není k ničemu dobré, protože politicky osvobození černoši si osvojují ty samé pochybné hodnoty a životní styl jako bílí dělníci. A když se Hook zeptal, zda by snad považoval za lepší, aby černoši tuto svobodu špatné volby neměli, odpověděl Marcuse, že ano, že by byl raději.
Aniž bych chtěl jakoukoli paralelu přepísknout, zdá se, že obyčejní lidé nezklamali jen politické profesionály v Lidovém domě. Mezi levicovými komentátory lze v těchto dnech pozorovat apokalyptické vize. Koalice ODS, TOP 09 a VV neznamená nic menšího než „bezprecedentní demontáž sociálního státu“ -slovy Jakuba Patočky v deníku Referendum, na která by ale jistě kývli i jiní. Ivan Štampach tamtéž vkládá jedinou naději v Evropskou unii, která tuto demontáž prý nepřipustí. Hodnota sociální solidarity či koheze prý ostrouhala. Jiří Pehe již v souvislosti se studentskými volbami nanečisto psal o vítězství „sociálního darwinismu“, jehož glorifikace na škále ODS + TOP 09, VV, DSSS plynule roste. O volbě důchodců zajímavěji píše Jiří Svoboda: neřídili se prý svým sociálním zájmem, nýbrž potřebou „být mezi vítězi, nebýt sám (...), demonstrovat, že nestojí o ponižující sociální podporu“. Že ovšem ti úspěšnější či mladší volí sobecky, v tom se autoři shodují.
Erazim Kohák v Právu aspoň ve volbách vidí místo důvodu k zoufání „příležitost k novému setkání u Kaštanu“, rozuměj k úvaze o tom, jakou cestou by dál socialisté v péči o obyčejné lidi měli jít.
Hlavní poučení, které si z letmého nahlédnutí do myšlenkové kuchyně levice lze odnést, je především to, že přílišné upnutí se k politice zatemňuje mysl. Samozřejmost, s jakou autoři podkládají těm, kdo hlasovali jinak, než by si přáli, nízké motivy, je odpudivá. Zároveň je na štíru s empirií: podle exit pollu SC&C hlasovalo 33 procent voličů starších 60 let pro ČSSD a 19 procent pro komunisty; ODS, TOP 09 i VV zaznamenaly v této kategorii nejhorší výsledky. Byly doby, kdy ODS mívala u důchodců víc.
Sociální stát v této zemi vybudovaly v 90. letech vlády ODS. Od té doby se jen drobně měnily parametry, levice k němu žádný pilíř nepřidala. Pravice se do něj nechystá zavést žádné prvky, které by v nějaké západní zemi nefungovaly. Erazim Kohák mluví o dvou sociálnědemokratických modelech: blairovské „sanitce na bitevním poli ekonomických zájmů“ a skandinávském, kde se „společnost prostřednictvím státu (...) stává aktivním činitelem, nejen blahosklonným pozorovatelem našeho soužití“. Jenže za Blairovy New Labour vznikala pracovní místa ve státním sektoru rychleji než v soukromém a v blahoslavené Skandinávii zase mají třeba tu skandalizovanou výpověď bez udání důvodu. Člověk si z toho víc než vágní, s realitou nekorespondující inspiraci neodnese.
Melancholie vykořeněných Irský komentátor David McWilliams popsal rozčarování tamních intelektuálů z mohutného rozvoje, jímž země prošla: „Zatímco se zdržovali u Evropského soudního dvora, OSN, WTOa Evropské komise, něco se stalo. Přestali dávat pozor, a země, kterou právě zdědili, nevypadala jako Dánsko. Vypadala a byla cítit spíš jako Denver. Jak se to mohlo stát a co se to děje?“ Tenhle pocit zklamání a vykořenění může vést až k těžké melancholii, již popisuje Štampach: „V sobotu odpoledne jsem viděl kolem sebe nemálo lidí na okraji pláče nebo zakaboněných, duševně unavených, nemluvných. (...) Někteří polovážně mluvili o exilu, například do Norska. (...) Ba zaslechl jsem od někoho dalšího náznak uvažování o odchodu z tohoto světa.“
Člověk menšinových zájmů má asi načase si zvyknout, že v politice spasení nenajde. Anebo zkusit uplatňovat své analytické schopnosti méně zaslepeně. Když nepředpojatě sledujeme vývoj poválečného evropského sociálnětržního modelu, opakovaně narážíme na dvě „makropříčiny“ jeho krize. Je to ztráta důvěry v elity, systém i sebe navzájem. To kvůli ní nechtějí lidi „přispívat na parazity“, kvůli ní chce každý mít na všechno zákony, to kvůli ní sílí extremistické strany, protože jejich příznivci nevěří, že elity sdílejí jejich starosti. A za druhé je to krize porodnosti, kvůli níž je sociální stát dlouhodobě neufinancovatelný bez ohledu na to, jak se bude šetřit. To se týká nás stejně jako EU či USA. Třeba právě o tom bych si rád něco přečetl od levicových intelektuálů, protože utilitární ekonomistní myšlení tyto problémy s ekonomickými důsledky moc neumí uchopit. Ale muselo by to být bez apokalyptických bludů.
***
Hlavní poučení, které si z letmého nahlédnutí do myšlenkové kuchyně levice lze odnést, je především to, že přílišné upnutí se k politice zatemňuje mysl
O autorovi| e-mail: martin.weiss@lidovky.cz MARTIN WEISS komentátor LN
