PRAHA Krátce před odjezdem lyžařů běžců na sever Evropy na závěrečné čtyři štace Světového poháru trenér mužské reprezentace Miroslav Petrásek oznámil, že si úvahy o svém odstoupení rozmyslel.
„S Vencou Korunkou táhneme tuhle káru už drahnou řádku let a člověk občas cítí, že malinko ztrácí energii a dochází mu dech. A pak k tomu přijde ohromné zklamání z toho kolapsu ve štafetě,“ povídal včera na ruzyňském letišti před odletem do Lahti.
„Já jsem zkrátka nebyl schopný ten smutek unést... Měl jsem pocit, jako když někdo sebere dítěti zamilovanou hračku. Vždyť já šel k nároďáku kdysi hlavně kvůli štafetě. Jak moc jsem si přál, aby to klukům tady doma vyšlo... O odchodu jsem hodně uvažoval, ale nakonec jsem se rozhodl, že alespoň do Vancouveru zůstanu,“ řekl.
Petrásek tedy své rozhodnutí po pár dnech přehodnotil. I jeho blízcí a spolupracovníci mu vysvětlovali, že české mužské lyžování má ve světě zvuk a odcházet od rozdělané práce rok před olympiádou by nebylo rozumné.
Lyžaři ve čtvrtek hovořili o touze vychutnat si závěr Světového poháru už bez větších nervů, nicméně rozčarování z výpadku ve štafetě na mistrovství světa evidentně v jejich duších přetrvává.
„Chtěl jsem v Liberci medaili, takže v této souvislosti moje sedmé místo v maratonu žádnej šlágr zrovna není,“ pravil Martin Koukal ve svém tradičním rozverném stylu. „V individuálních závodech jsem na stupně vítězů neměl a myslel jsem si, že při štafetě nám někdo trochu helfne... Pořád mě ta štafeta bolí, věčně přemýšlím, proč se to nepovedlo, proč zrovna tahle naše generace. Pořád nevím, proč na velkých závodech vždycky selžeme. Navíc na akci, kterou atmosférou i návštěvností řadím hned za Trondheim v roce 1997.“
A pak s úsměvem dodal: „Syn Sebastián mi fandí furt a manželka Vanda to taky skousla. To je víceméně veškerý vzorek veřejnosti, s nímž jsem se po Liberci setkal...“ Maximálně dvakrát...
Petrásek vzpomínal, že jednou už pořádný propadák ve štafetě zažil. Před osmi roky v Lahti.
„Takže doufám, že se podobné věci stávají skutečně pouze jednou za dvacet let,“ parafrázoval památnou hlášku z filmu Jáchyme hoď ho do stroje.
„Někdy si až říkám, že skutečně při velkých akcích nám ta štafeta nějak nevychází a že je to třeba proto, že ji neumím koučovat. Já snad příště před ní odcestuju domů,“ povídal už s úsměvem.
Pak ale zvážněl a zmínil se o různých fámách, které štafetu provázely.
„Taky jsem se doslechl, že za mnou v předvečer závodu kluci přišli s přáním, abych Jakše nepostavil. Asi jsem zrovna spal, že jsem si téhle návštěvy nevšiml...“
