Dnešnímu pojetí vánočních oslav se nejvíce blížily ty prvorepublikové. V době okupace a komunismu narušoval oslavy Vánoc nejen nedostatek zboží, ale především tehdejší propaganda, která se snažila přetvořit křesťanské svátky klidu a míru podle vládnoucí ideologie. Největší excesy, třeba zavedení dědy Mráze místo Ježíška v 50. letech, se však neprosadily.
Nikdy se nemůže přihodit, aby československý národ vybočil z přímých a slavných cest, na něž jej dobrotivý osud tak šťastně postavil na samém prahu Vánoc, prvních vítězných a svobodných Vánoc československých, prorokovaly noviny v roce 1918. Tehdy si patrně nikdo nedokázal představit, jaké krutosti budoucnost přinese a že ani řada vánočních svátků ve dvacátém století nebude příliš idylických.
Euforii z míru a dosažené samostatnosti kalila zásobovací krize, která ovlivnila i prožívání Vánoc. Připravit štědrovečerní večeři a pořídit dárky nebylo jednoduché. Ženy byly nuceny používat při vaření a pečení nejrůznější náhražky. Drahota stoupala, propukaly hladové bouře, stávkovalo se za vyšší mzdy a demonstrovalo proti „keťasům“ a lichvářům. Navíc nebylo čím topit, chybělo uhlí. A jako by ani tohle všechno nestačilo, propukla epidemie tzv. španělské chřipky, která si vyžádala mnoho obětí.
Postupem času se ale hospodářská situace zlepšila natolik, že ve „zlaté éře“ první republiky přetékaly obchody před Vánocemi zbožím a časopisy či noviny plnily reklamy na nejvhodnější dárky. K těm nejoblíbenějším patřily sáňky a brusle (i když se většinou jednalo pouze o tzv. šlajfky připevňující se na boty) nebo loutkové divadélko, kterým se v prvorepublikových domácnostech bavily nejen děti, ale i dospělí. Dalšími vítanými dárky pro dlouhé zimní večery byly stolní hry - například Člověče, nezlob se, které se u nás pod názvem „Ludo“ rozšířilo právě za první republiky. Snad každé tehdejší dítě našlo někdy pod stromečkem plyšového medvídka. V novinách byly ale propagovány i další hračky -elektrické a parní vláčky, panenky s pokojíčky, miniaturní kupecké krámy, cínoví vojáčci nebo houpací koně. S převratnou novinkou - kovovou stavebnicí Merkur -přišla firma Inventor Jaroslava Vancla. Propagovala ji jako „radost malých inženýrů, konstruktérů a stavitelů“, která „účelně zaměstnává a bystří důvtip“. Stala se velmi oblíbenou u nás i ve světě a nejedno dítě nasměrovala v životě ke zmíněným profesím. Prvorepublikovým dětem Ježíšek nosil také knížky a neoblíbené „měkké“, ale praktické dárky - rukavice, čepice, svetry a šály.
Stejně jako dnes patřily mezi nákladné vánoční dárky elektrické přístroje. Firmy apelovaly na muže, ať svým ženám ušetří námahu spojenou s klepáním koberců a nadělí jim vysavač. Některé reklamy byly dokonce ve verších: Vánoce se kvapem blíží/ a mne hrozná starost tíží./ Kde já, chudák, seženu/ vhodný dárek pro ženu?/ Chceš-li ženu překvapiti,/ chceš-li se jí zavděčiti,/ pak jí koupíš na svátky/ Elektro lux na splátky! Ke koupi byla i řada dalších elektropřístrojů: žehličky, kávovary, čajovary, opékače topinek, elektrické podušky, trouby, vařiče, sporáky, ledničky, a se sloganem „Štíhlou bez námahy! Zdravou bez únavy!“ dokonce i masážní přístroje. Poté co ve druhé polovině 20. let začal pravidelně vysílat rozhlas, staly se vysněnými dárky radiopřijímače. Většina lidí však nacházela pod stromečkem levnější nadílku: ženy látku na šaty nebo boty, muži doutníky, tabák, peněženku nebo lahev alkoholu.
Na stromeček se vedle jablíček, ořechů balených do zlatého staniolu nebo papírových řetězů věšely i kupované ozdoby. Na výběr byly skleněné, papírové, dřevěné, vatové nebo celuloidové. A na stromku nechybělo ani podomácku vyráběné cukroví navázané na nitkách. Na trhu už ale byly i vánoční kolekce. Vyráběla je především továrna Orion, jejímž „dvorním“ grafikem byl bezmála dvacet let Zdenek Rykr. Širší veřejnosti je znám jako tvůrce loga Orionky a obalu tyčinky Kofila, ale tento nadaný a pracovitý návrhář každoročně vymýšlel i nový dekor vánočních papírů, do kterých se balila mikulášská nadílka a až pětiposchoďové kolekce.
Od konce dvacátých let začalo v některých domácnostech na stromcích zářit místo tradičních voskových svíček elektrické osvětlení. Většinou bylo od firmy OSRAM, která je propagovala pod sloganem: „OSRAM vánoční svíce rozjasní každému líce.“ Ve znamení uprchlíků V době světové hospodářské krize byly Vánoce mnohem skromnější, pro statisíce lidí bez práce pak přímo chudé. Vystihuje to i báseň otištěná v deníku Právo lidu na Štědrý den roku 1933: Počítá groše Ježíšek,/ nemá jich letos dost,/ alespoň kdyby nasněžil/ maličkým pro radost./ Rozevřen neseme na prsou/ neradostný svůj Betlém,/ svíčičkou svítí jen naděje,/ nevzplane vánočním teplem./ V tajícím sněhu stopy/ propadají se v bláto./ Těžká je chůze k zítřku,/ krvavou námahu dá to.
Poté co byla krize překonána, čekalo Československou republiku už jen několik málo poklidných let. Velmi smutné a plné osobních tragédií byly již poslední předválečné Vánoce. Republika přišla tři měsíce před nimi o podstatnou část svého území, přímo o svátcích pak i o jednoho ze svých nejznámějších spisovatelů, Karla Čapka. Vánoce v roce 1938 se nesly ve znamení uprchlíků z okupovaného pohraničí, kteří po tisících opouštěli svá obydlí a zaplavovali vnitrozemí. Šťastnější z nich nacházeli azyl u příbuzných nebo se jim podařilo pronajmout si byt, ale uprchlíků proudilo takové množství, že byli provizorně ubytováni i v sokolovnách, továrních skladech nebo v odstavených železničních vagonech. Zdvihla se mohutná vlna solidarity, probíhaly sbírky, aby uprchlíci mohli i v provizorních podmínkách prožít pěkné Vánoce. Stát, charitativní organizace i firmy pro ně zorganizovaly hromadné sváteční večeře a nadílky.
První Vánoce obyvatel protektorátu Čechy a Morava se od ostatních vánočních svátků v období nacistické okupace dosti odlišovaly. Pro odbojovou činnost či rasový původ bylo v nacistických věznicích zatím poměrně málo lidí, období hromadných poprav podle stanného práva bylo ještě v nedohlednu. Společnost žila nadějí, že válečný konflikt bude pouze záležitostí několika měsíců.
Svátky roku 1939 byly kupodivu poněkud konzumní. Nákupní horečku neochromilo ani zavedení lístkového systému na potraviny a textilní výrobky. Prodejní doba obchodů byla dokonce rozšířena - na zlatou neděli i na samotný Štědrý den do 18 hodin. Jako vhodný tip na vánoční dárky byla propagována široká paleta výrobků, počínaje moderními technickými vymoženostmi (fotoaparáty, rádia, psací stroje, gramofony) přes studijní pomůcky (např. rýsovadla) a klenoty až po různé poživatiny, zejména likéry.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
V atmosféře prvních nesvobodných Vánoc se žádaným zbožím stávaly i knihy s vlasteneckou tematikou. Jako „skvostný dar“ k Vánocům bylo propagováno například šestisvazkové vydání Palackého Dějin národu českého v celoplátěné vazbě. Překvapivý je pohled na nabídku knížek pro děti, zveřejněnou v oficiálních tiskovinách. Jsou zde inzerována nejen díla před rokem tak proskribovaného Karla Čapka jako Devatero pohádek nebo Dášeňka, ale dokonce i jeho bratra Josefa (Povídání o pejskovi a kočičce), který byl v té době již vězněm koncentračního tábora Buchenwald.
Charitativní rozměr svátků byl nacisty potlačen. V rámci tažení proti republikánské tradici byly zakázány tzv. Vánoční stromy republiky, tradice, u jejíhož zrodu stál brněnský novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek. „Svou mravní podstatou příliš připomínaly republiku, a kromě toho se muselo Čechům dát najevo, že ani ve své domovině nesmí pod širým nebem docela nic veřejného pořádat. V četných městech bylo vše pro vztyčení těchto stromů připraveno, avšak všude byl vydán stejný zákaz,“ komentoval zákaz Vánočních stromů republiky ilegální časopis V boj.
Vybírání příspěvků na chudé děti vystřídá v následujících letech protektorátu pověstná winterhilfe, sbírka na německé vojáky na frontě. Poprvé se na české obyvatelstvo s žádostí o podporu winterhilfe obrátil prezident Emil Hácha 27. prosince 1941. Zároveň byl těsně po Vánocích publikován příkaz, kterým byly pro potřeby wehrmachtu zabaveny všechny provozuschopné lyže na území protektorátu. Ačkoliv patřily lyže k oblíbeným vánočním dárkům, byli Češi připraveni je raději sami zničit, v některých případech na jejich pálení skutečně došlo.
S postupující válkou se zhoršovala zásobovací situace, což s sebou neslo nutnost zajišťování pokrmů pro vánoční tabuli na černém trhu. Stále obtížnější bylo sehnat i hlavní součást štědrovečerní večeře - kapra. O Vánocích 1943 německá cenzura dokonce jakékoliv „chvalozpěvy“ na tento tradiční štědrovečerní artikl zakázala.
Na stromeček Hitlera Vánoční svátky se pokoušeli využít také odbojoví pracovníci. Příslušníci odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme tak před Vánocemi 1939 vydali dvě čísla ilegálního časopisu, která byla maskována jako příručky pro nákup vánočních dárků. Jmenovaly se Seznam vhodných vánočních dárků a Seznam našich knih - Vánoce 1939, ve skutečnosti tyto spisky obsahovaly protinacistické články. O Vánocích 1939 se v odbojovém prostředí poprvé objevuje obraz, který se v pozdějších letech stane poměrně oblíbeným. Je jím myšlenka, že vánoční stromeček může být využit i ke krajně nevánočnímu počínání. Vydavatelé ilegálního časopisu V boj to vyjádřili kresbou na titulní straně vánočního čísla, jež zobrazovala německé vojáky, esesáky a „domácí“ sudetské Němce pověšené na „vánočním stromečku“. V podobném duchu se nesla i vánoční říkanka, otištěná o dva roky později v ilegálním Rudém právu: „Všem pro radost štědrý dárek, od Štědrého večera, mír a volnost pod stromeček, na stromeček - Hitlera.“ Autor básně sice uveden není, byl jím ovšem známý literární kritik a novinář Julius Fučík.
Otřesná jsou svědectví vězňů prožívajících svátky na celách smrti. Zdá se to těžko uvěřitelné, ale nacistická popravčí mašinerie pracovala takřka až do samotných Vánoc. Například pankrácká gilotina stínala v roce 1943 hlavy ještě dva dny před Štědrým dnem. „Doba předvánoční. Doba těžká, ale plná nadějí. Snad, snad, snad. Naděje plynou z každého závanu větru, z každé vločky sněhové, ba i z každého zvuku. Náhle zazní zvonky. Čas večeře. Dnes dříve. Proč? Popravy. Velebný klid porušen. Duše se chvěje. Bože, smiluj se nad nimi. Hukot gilotiny. Jede nahoru ten krvavý přístroj. Deset dutých úderů,“ popsal hrůznou atmosféru 22. prosince 1943 jeden z vězňů. Nelze vyloučit, že zprávu o smrti svých blízkých se rodiny dozvěděly právě na Štědrý den.
Po osvobození Československa byla v prosinci 1945 opět obnovena tradice Vánočních stromů republiky. Vybíralo se pod nimi na „děti, pozůstalé po obětech perzekuce a války, a pro děti, jimž válka vzala zdraví“. První mírové Vánoce byly bolestné pro řadu lidí. Jejich naděje na setkání s blízkými se definitivně rozplynula, což si uvědomovali při pohledu na prázdné místo u štědrovečerního stolu.
Nadále existoval přídělový systém, který umožňoval nakupovat za úřední ceny. Pokud si lidé chtěli pořídit zboží více nebo to, které na lístky nebylo k dostání, museli je shánět na černém trhu a zaplatit za ně několikanásobně vyšší ceny. Ženy toužící vytvořit svým rodinám pěkné svátky trpělivě stály v nekonečných frontách, přešívaly ze starých šatů nové, s vozíky jezdily pro pytle s uhlím. I o ně byla nouze. Vláda se dokonce v prosinci 1945 kvůli kritickému stavu zásobování uhlím a nedostatku elektřiny usnesla na speciálních opatřeních. Bylo zakázáno rozsvěcet světelné reklamy, svítidla ve výlohách a omezit se mělo i osvětlení ulic a veřejných prostranství. Omezily se i jízdy tramvají, úplně byl přerušen jejich provoz mezi 10. a 12. hodinou a mezi 13.30 a 16. hodinou. Vyhlášeny byly také uhelné prázdniny.
Namísto Ježíška údernická knížka Po komunistickém převratu v únoru 1948 se začala veřejná podoba slavení Vánoc měnit. Zejména v padesátých letech se komunisté snažili zlikvidovat nejen prvorepublikové vánoční zvyky, ale i potlačit duchovní aspekt těchto svátků. „Reakční“ církev se stala jedním z hlavních ideových protivníků nového zřízení. V rámci všeobecného zmaterializování veřejného života musel zmizet i hlavní symbol Vánoc -Ježíšek. Skutečnost, že neexistuje, měla i těm „nejzabedněnějším“ dětem vysvětlit dětská knížka Ondřeje Sekory nazvaná Štědrý večer. V ní uvědomělé Michálkovic děti již vědí, že dárky se kupují, a vlastní dokonce spořitelní knížky, zatímco Bíbinka Rozmazalová napíše dopis Ježíškovi. Pod stromečkem však není žádný z dárků, který si pro sebe a pro své rodiče přála. Michálkovic děti jí vysvětlí, jak to je, a „ona to už udělá na příští Vánoce chytřeji“. Příběh o ztrátě jedné z nejkrásnějších dětských iluzí by mohl působit úsměvně, kdyby zde ovšem nebyla „věřící“ dívka častována až vulgárními výrazy: „Hloupá husa je to! Bíbince se to opravdu nepovedlo. Ona myslila, že to na Štědrý večer všechno spadne z nebe. Tak napsala o dárky Ježíškovi.“ Podprahově se zde vytváří schéma, že ten, kdo „věří v Ježíška“, je neuvěřitelně hloupý. Navíc tato tvrdá slova pronášejí Bíbinčini rodiče, kteří jsou rozzlobení, že od své malé dcerky nic nedostali. V povídce otištěné v prosinci 1950 v Mateřídoušce zase holčička Máňa touží po vlasaté mrkací panně. Nakonec pochopí, že místo Ježíškovi musí napsat tátovi, který má „kouzelnou údernickou knížku“.
Terčem útoku nového režimu se stala i vánoční tradice stromu republiky. Komunistům na ní vadilo její sepětí s masarykovskou republikou. S odůvodněním, že v novém režimu již žádných sbírek není potřeba, jelikož se všichni mají dobře, byla v roce 1952 zrušena.
Příjezd dědy Mráze Dárky dětem neměl napříště již nosit Ježíšek, ale sovětský děda Mráz přijíždějící do Československa z daleké Čukotky. V každé třídě měla být vyvěšena mapa Sovětského svazu, aby na ní mohli školáci jeho putování sledovat a seznamovat se s touto zemí. Děda Mráz se cestou k nám zastavoval na stavbách komunismu, ve Stalinově rodišti nebo v moskevském mauzoleu V. I. Lenina. „Reportáže“ z jeho putování vysílal rozhlas a otiskovaly je dětské časopisy i denní tisk. Nadílka dědy Mráze se konala v posledních dnech roku. Odehrávala se v sálech vyzdobených „jolkou“, obrázky zasněženého Kremlu a usmívajícího se J. V. Stalina. Do kampaně za nahrazení Ježíška dědou Mrázem se zapojil i předseda vlády Antonín Zápotocký. Na Štědrý večer 1952 pronesl v rozhlase dnes již legendární rozhlasový projev, v němž vysvětlil, že „doby se změnily. Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný. Je pěkně oblečený, v beranici a kožichu“. Přes veškerou propagandistickou snahu ale děda Mráz v Československu nezdomácněl. Děti dál psaly svá přání Ježíškovi.
Máslo pod stromečkem „Ty hory masa v krámech, bezpočet bažantů, srnek, tuny a tuny ryb, kaviár, humři, šunky, kupy cukrovinek, lahve vína, které se kupují jako na běžícím pásu, sklady textilu a týdny přeplněné obchodní domy, kde už nevidíš milostpaničky a vůbec mondénní dámy a kde u pultů nakupují pracující, kde vidíš kožichy ne na paní velkouzenářové, ale na ženě úderníka nebo zlepšovatele, to vše by rádi někteří viděli jen jako bolševický humbuk. Ale je to skutečnost,“ psaly před Vánocemi roku 1951 Lidové noviny. Podobných článků velebících socialistické zřízení bychom našli bezpočet. Skutečnost byla ale jiná - hospodářství se po několika letech poválečné stabilizace začalo vracet zpět k poměrům z doby druhé světové války. V únoru 1951 tak byly opět zavedeny lístky na chléb, pečivo a mouku a v létě byl sortiment zboží na příděl ještě rozšířen. Nelze se tudíž divit, že potraviny jakožto stále vzácnější artikl se opět stávaly předmětem vánoční nadílky. „Lidé si dávají pod stromek - potraviny. I u nás naložil Ježíšek mj. máslo, uzeninovou konservu, krabičku sardinek. Ceny jablek, ořechů apod. jsou normální kapse nedostupné. Kilogram pomerančů 120 Kčs, litr nejlacinějšího vína 186 Kčs, kilogram šunky 500 Kčs, zrnkové kávy 1300-1500 Kčs... Zaznamenávám ještě pro srovnání, že konfekční hubertus se na volném trhu prodává za 5500 Kčs, což se rovná průměrné měsíční pensi úředníka s vysokoškolským vzděláním,“ zapsal si před Vánoci roku 1951 do svého deníku brněnský spisovatel a divadelní kritik Čestmír Jeřábek.
Od druhé poloviny padesátých let se zásobovací situace v Československu začala zlepšovat a na trh přicházelo stále více zboží. Mnohé ale bylo stále nedostatkovým, stály se na ně nekonečné fronty nebo je bylo možné získat jen za pomoci kontaktů, známostí a protislužeb. Co se dárků týče, stále populárnějšími se stávají hračky Libuše Niklové - gumové figurky, umělohmotná harmoniková nebo plastová nafukovací zvířata. Z knih je pak největší poptávka po dílech Jaroslava Foglara. Období tání komunistického režimu v Československu je zároveň dobou, kdy se do českých vánočních tradic oficiálně opět vrací duchovní rozměr symbolizovaný postavou Ježíška. Uvádíme „oficiálně“, neboť z privátní sféry a z oslav vánočních svátků v rodinném kruhu nikdy nezmizel.
V roce 1968 se v Československu neobnovovala jenom občanská společnost, ale i prvorepublikové tradice, které byly po komunistickém „vítězném únoru“ zadušeny, jako byla tradice Vánočního stromu republiky. Tentokrát se pod nimi vybíralo na SOS dětské vesničky. Do kampaně za jejich stavbu se významně zapojila i manželka prezidenta Ludvíka Svobody Irena.
V následujících měsících se vlády v Československu i v komunistické straně postupně ujala skupina věrná politice Kremlu a nastolila proces „konsolidace“. Každodenní realitou se staly dlouhé fronty, o vánočních svátcích tato situace pravidelně kulminovala. Oblíbenými dárky byly sportovní potřeby jako lyže, brusle, kola, saně a boby. Vyloženě „podpultovým“ zbožím se stal bicykl značky Favorit. Holčičky toužily po mluvicích panenkách, kluci zase po tzv. angličácích a autech na dálkové ovládání. Oblíbená byla i plyšová zvířátka, která vyráběl závod Hamiro Příbram. Drobnými, ale vítanými dárky byli igráčci, osmicentimetrové plastové figurky, jež představovaly nejrůznější profese. V době nadcházející „perestrojky“ se obrovským vánočním hitem stala československá stolní hra Dostihy a sázky, maďarský hlavolam Rubikova kostka a sovětská elektronická hra Jen počkej! s postavičkou vlka ze známého animovaného seriálu, který chytal do košíku vejce snášená čtyřmi abnormálně výkonnými (inu, sovětskými) slepicemi. A zcela nepochopitelně plastová „céčka“, což byly původně komponenty k výrobě bytových závěsů.
S masovým rozšířením televize vstupuje do prožívání vánočních svátků nový fenomén - stále více lidí tráví Vánoce před obrazovkou. Tradicí se stává těsně po rozbalení vánočních dárků usednout do křesel a sledovat štědrovečerní pohádku. Ale ani během vánočních svátků nebyli diváci ušetřeni propagandy - koloritem se stávaly reportáže o tom, jak tráví svátky „na stráži míru“ pohraničníci nebo jak bídné jsou svátky řady lidí v „kapitalistické cizině“. Nejkrásnější Vánoce - revoluční Vánoce roku 1989 se značně odlišovaly od těch minulých. Revoluční nálada listopadových dní se přenesla i do kostelů, kam přišel na Štědrý večer na půlnoční mši neobvyklý počet lidí. Komunistický režim se snažil v předchozích letech konání půlnočních mší bránit. Jako oficiální důvod bylo udáváno, že policejní orgány nebudou moci zajistit bezpečnost těch, kteří pozdě v noci půjdou z kostela. Půlnoční bohoslužby tedy musely být překládány na podvečerní hodiny (aby na ně přišlo co nejméně lidí) nebo byly rušeny úplně. Půlnoční v roce 1989 vysílaly v přímém přenosu poprvé Československá televize a Československý rozhlas. Po závěrečném radostném „Narodil se Kristus Pán“ se tehdy poměrně neobvykle zpívala československá hymna. První svobodné Vánoce přijelo do své rodné země oslavit mnoho lidí, kteří kdysi odešli do exilu.
Jako dárky pod stromeček lidé nakupovali knihy a desky donedávna zakázaných autorů. Výklady obchodů víc než vánoční výzdoba zdobily revoluční plakáty (např. Pod vánoční stromeček Havla jako dáreček!). Pro řadu občanů Vánoce roku 1989 znamenaly nejkrásnější vánoční svátky v jejich životě.
***
Svátky roku 1939 byly kupodivu poněkud konzumní. Nákupní horečku neochromilo ani zavedení lístkového systému na potraviny a textilní výrobky. Skutečnost, že Ježíšek neexistuje, měla i těm „nejzabedněnějším“ dětem vysvětlit knížka Ondřeje Sekory Štědrý večer
Ani během Vánoc nebyli diváci ušetřeni propagandy - koloritem se stávaly reportáže o tom, jak tráví svátky „na stráži míru“ pohraničníci
O autorovi| PAVLÍNA A PETR KOUROVI, Autoři jsou historici. O věci vydali knihu České Vánoce - od vzniku republiky do sametové revoluce (Dokořán 2010).
