Na konci 40. let se státy sovětského bloku držely strategie téměř absolutní izolace od okolního světa. O dvacet let později to ale byl právě Sovětský svaz, který se pokusil o vytvoření nějakého trvalého formálního rámce mezinárodních vztahů v Evropě. Proces, kterému diplomatická hantýrka dala jméno détente (uvolnění napětí), byl pomalý a dlouhodobý. Teprve na počátku 70. let se podařilo dospět k přijatelnému scénáři KBSE a až na přelomu července a srpna 1975 se v Helsinkách mohl konat závěrečný summit, na němž byly zastoupeny všechny evropské státy (vyjma Albánie), USA a Kanada.
Jednání byla složitá mimo jiné i proto, že se v nich prolínala řada dílčích zájmů a postojů. Západní státy nevystupovaly zdaleka tak jednotně jako východní blok. Témata jednání byla rozdělena do tří oblastí. První se týkala otázek bezpečnosti, druhá rozvoje hospodářských vztahů a spolupráce v oblasti vědy a techniky. Třetí, týkající se humanitárních otázek, mezilidských vztahů a kulturní spolupráce, přinesla nejvíce problémů.
Průvodní dopis českého překladu Helsinské dohody
Lidská práva versus nevměšování se
Závěrečný akt, podepsaný v Helsinkách, obsahoval deset principů, jimiž se měly v budoucnu řídit vztahy signatářských zemí. Vedle např. zásad bezpečnosti a spolupráce tu byl sedmý princip, který zavazoval k „respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení“.
Jak se stalo, že země východního bloku byly ochotny takovou formulaci podepsat? Snažily se o změnu, např. omezit sedmý princip jen na náboženskou svobodu, ale poté se sovětský blok spokojil se zařazením šestého principu o nevměšování se do vnitřních záležitostí. První a druhá oblast zjevně stály za to: jejich dohodnutý obsah byl považován za velký úspěch, za potvrzení politického statu quo a za příslib tak žádaného rozvoje hospodářských vztahů.
Reakce vedení Komunistické strany Československa (KSČ) byla vítězná a oslavná. Asi i proto, že chápalo Helsinky jako mezinárodní legitimizaci své vlastní pozice, otřesené jak událostmi roku 1968, tak způsobem, jakým se dostalo k moci. Uspokojení bylo tak silné, že překrylo obavy z toho, co by mohla eventuálně přinést diskuse o lidských právech. Ostatně ani exil v první reakci nehodnotil Helsinky nijak pozitivně: spíše se objevily úvahy, že Západ východní Evropu znovu – jako v Mnichově či na Jaltě – opustil.
Celý text dalšího dílu speciálního seriálu Lidových novin o vzniku Charty a historii českých protikomunistických aktivit najdete v sobotních LN.
Výročí Charty 77
