Začněme anketní otázkou: Už týden jsme obklopeni sněhem, ale viděli jste sněhuláky? Člověk, který se pohybuje po Praze a okolí, na ně ne a ne narazit. Čím to? Staví si je děti doma na počítačích? Či se tomu za roky teplých zim ani nestačily naučit?
Takovou nadílku sněhu Česko nepamatuje snad čtvrt století. Ten odstup umožňuje čerstvý pohled. Ještě v osmdesátých letech šedorezavý sníh ničil boty posypovým popelem a solí. Dnes udělá pod odstavenou obuví jen louži čiré vody. Věřili byste tomu za tuhé zimy roku 1987? Teď jako by nás sníh už nezajímal. V Praze se odváží jen z nejfrekventovanějších křižovatek. Ale co ty ladem ležící hromady? Před Uměleckoprůmyslovou školou stojí socha Josefa Mánesa uprostřed závějí sněhu. Proč z něj studenti neuplácají třeba Milana Knížáka či Davida Černého? Kdepak, na beskydských Pustevnách běží sochařské sympozium, ale v Praze ty hromady materiálu spontánní výtvarníky neinspirují ani nezajímají.
A právě tak sníh nezajímá ani samosprávy. Nadáváte na Kuberův zákon? Vadí vám, že když majitelé domů už nemusí otročit na magistrátních chodnících, sníh na nich zůstává? Nenadávejte. Ten zákon je dobrou sondou do samoorganizačních schopností české society. Když to není na rozkaz, tak mi polibte šos.
Čtěte Téma na straně 2
