Poslanci, kteří včera zakázali zveřejňovat telefonní odposlechy, mají jednu polehčující okolnost. Česká republika je už několik let nemocná odposlouchávací mánií. To je jedovatý plod Grossovy éry, kdy se policejní technici i příslušní soudci utrhli ze řetězu. Nemoc ale vychází ze státu samotného, stát by se tedy při léčbě měl omezit na vlastní střeva. I dnes se politik s novinami, když přetisknou nějaký jeho hovor, může soudit v občanskoprávním sporu. Nový zákon se sankcí pěti let vězení je přechod do trestního zákoníku a nepokrytá výhrůžka. Je jistě náhoda, že zatímco v Senátu kriminalizace novinářů půlí i kluby velkých stran, sněmovna hlasovala skoro celá pro. Bohužel ta náhoda tak nějak posiluje teorii, že ve sněmovně bývá víc másla na hlavu, než je průměr.
Zákon si říká o to, aby ho někdo porušil a svou při potom hnal k Ústavnímu soudu nebo do Štrasburku, kde asi poslanci slavně prohrají. To ale nic nemění na tom, že se včera udál největší útok na svobodu slova po roce 1989.
