Vrátil se na led a na hrách ve Vancouveru pomohl Finsku vybojovat bronzovou medaili.
Byla to pro něj sladká odměna za věrnou oddanost národnímu týmu. Za svou kariéru stihl odehrát pět olympijských her, a to se po turnaji v Albertville nezúčastnil kvůli povinnostem v zámoří olympiády v Lillehammeru v roce 1994.
V Naganu se ale už radoval z bronzu, v Turíně s mužstvem dokonce dosáhl na překvapivé stříbro. Do Vancouveru Selänne odletěl ve svých 39 letech. Bylo mu jasné, že má poslední šanci splnit si svůj velký sen.
„Tím snem bylo zlato. Ale i bronz je vynikající,“ jásal Selänne.„Po třiadvaceti letech v reprezentaci to je pro mě snový konec.“
Aby ne, Finsko nepatřilo mezi favority. V boji o třetí místo navíc prohrávalo se Slováky ještě po dvou třetinách 1:3. Jenže Suomi se na poslední možnou chvíli vzchopili a zápas otočili čtyřmi góly. Propukl gejzír modrobílé radosti.
Selänne se ještě předtím zapsal do dějin. Třebaže ve Vancouveru ani jednou neskóroval, stačily mu k tomu pouhé dvě gólové přihrávky.
V pátek 19. února totiž porazila severská země 5:0 Německo v základní skupině. „Finský blesk“, jak se mu přezdívá, se na té výhře podílel jednou asistencí. Rekordní.
Připsal si totiž 37. olympijský bod a v historických tabulkách tím překonal Kanaďana Harryho Watsona, Rusa Valerije Charlamova a Čecha Vlastimila Bubníka. Stal se vůbec nejproduktivnějším mužem pod pěti kruhy.
„Byl součástí úspěchů na olympiádách,“ zdůraznil spoluhráč Niklas Hagman. „Věřte mi, tohle nemohlo potkat lepšího člověka.“
Selänne se jen mírně pousmál: „Když hrajete dobře, dobré věci se zkrátka stávají.“ Víc než osobní statistiky ho ale při jeho stáří zajímá spíš týmový úspěch. Má ho mít. Na krku mu visí bronz z Vancouveru. Bronz s odstínem zlata.
