Právě člověk a jeho přirozenost zajímají tuto sochařku a vysokoškolskou pedagožku ze všeho nejvíc. Uznávaná umělkyně píše poezii souběžně s hlavní tvorbou už několik desítek let, a přece se s ní setkáváme až nyní. Soubor Výlet nekončí zahrnuje texty z let 1965–1996 a autorka si jej – jak jinak – doprovodila vlastními ilustracemi.
Jilemnická tesá básně jako sochy – podobně hranaté, ale přitom podivuhodně lehké. Stejně jako u jejích objektů je v její poezii důležité to, co zůstává nevysloveno. Ze slov stejně jako z hlíny modeluje autorka melancholický náznak, ozvěnu věčnosti: ale slova se mi proměnila v jakési květiny, tak je budu zalévat jednou denně… I když píše o květinách, nenajdeme v jejích básních romantiku ani sentiment, autorka často užívá „nepoetické“ výrazy jako stimulace, benevolence, seberealizace. Zato v nich nechybí patos, který k úvahám o člověku a lidství přirozeně patří: Člověk má jednou poděkovat všem lidem, co znal i neznal, za svou existenci, za minuty ticha a zpěvu.
Jsou výtvarní umělci, kteří prostřednictvím poezie vyjadřují to, co svými obrazy či sochami vyjádřit nedokážou. Básně Ellen Jilemnické – křehké i robustní, snové i meditativní, vyrovnané i úzkostné – jsou úplné samy v sobě a rovnocenně doprovázejí její sochařskou práci.
Máme někdy sklon rozdílně přistupovat k poezii, kterou píšou muži a ženy. Ellen Jilemnická netvoří v prvé řadě jako žena, dcera i matka, výtvarnice nebo občanka – ale jako člověk. Jen od toho se vše odvíjí. „Buďte lidmi, jenom lidmi!“ vyzývá, i když dobře ví, že to je ze všeho nejtěžší.
***
MINIRECENZE
Výlet nekončí
Ellen Jilemnická Uspořádala Marie Langerová. Vydalo nakladatelství H&H, Praha 2008. 119 stran.
