PRAHA/VARŠAVA Byl to vlastně geniální tah, když se do čela polské vzpoury proti diktatuře proletariátu postavil proletariát. Odborové hnutí Solidarita vzniklo před třiceti lety hlavně s ekonomickými požadavky, tehdejší Gierkovo Polsko se totiž hospodářsky zhroutilo a Poláci se bouřili hlavně, nebo přinejmenším „také“, proti hrozbě pádu životní úrovně. K ekonomickým požadavkům se ale rychle přiřadily ty politické a deset milionů registrovaných členů na krátkou dobu oficiálně povoleného odborového hnutí udělalo ze Solidarity největší organizované protikomunistické hnutí v historii.
V roce 1989 se mnozí z vůdců Solidarity stali vůdčími politiky země, ale odbory jako takové existovaly dál. V polovině devadesátých let se ještě jednou zamíchaly do nejvyšší politiky, když odborářští vůdci stanuli na čele pravice sjednocené pod hlavičkou Volební akce Solidarita.
Své odbory si v roce 1984 obnovili i vládnoucí komunisté. OPZZ neboli „Celopolská dohoda oborových svazů“ se stala pro Solidaritu silným konkurentem. Ironií vývoje ale Solidaritu OPZZ porazila až ve svobodných poměrech, kdy měla několikanásobně více členů než dnes asi čtyřsettisícová Solidarita. OPZZ, podobně jako Solidarita s pravicí, spolupracuje se „svým“ politickým táborem. Na svých stránkách se OPZZ chlubí, že v parlamentu se na kandidátce postkomunistického Svazu demokratické levice (SLD) dostalo 7 jejích poslanců. Celkově však v Polsku v oblasti odborů panuje chaos a roztříštěnost – v zemi je půldruhého tisíce odborových svazů. Díky minulosti si ale odboráři zákony zajistili mimo jiné několik desítek tisíc placených funkcionářů a vliv odborářů je dodnes jedna z polských anomálií.
