Považujeme „romskou komunitu za přirozenou součást naší společnosti, uvědomuje si a plně respektuje romskou kulturu a její přínos pro naši zemi“. Tohle není první stanovisko nově založeného Stálého odborného panelu proti rasismu a násilí (SOPPRAN). Ten si dal za úkol hledat srozumitelné a širší veřejnosti respektované formulace k prosazování ochrany lidských práv a tolerance. Je to citát z vládního prohlášení z konce října 1997, kterým vláda reagovala na dva týdny staré zavedení vízového režimu ze strany vlády Kanady. Ani předtím, ani potom už nezazněla taková jasná formulace vlády hlásicí se k „té či oné“ etnické menšině v zemi.
Premiér tehdy vyzval „všechny občany České republiky, aby i oni udělali maximum pro lepší pocit našich romských spoluobčanů, a tak přispěli k tomu, aby z naší země vymizel pocit (…) diskriminace z rasových důvodu“. Věděl, že ve hře jsou mezinárodní postavení státu, termín vstupu do EU a tím i hospodářský vývoj země.
Kde je zádrhel?
Součástí vládního prohlášení byl seznam více než 40 úkolů pro různá ministerstva (včetně obrany), jejichž průběžné plnění mělo předcházet „odchodu některých našich spoluobčanů a jejich žádostem o politický azyl v zahraničí“. Vláda doufala, že takovými kroky přiměje kanadskou vládu k tomu, revidovat svůj krok. Povedlo se to o deset let později. Dva roky nato je republika zase tam, kdy byla. Proto je třeba si uvědomit, co je hlavní zádrhel.
Jednou už to fungovalo Díky práci vlád, místních samospráv, učitelů, soudců, policistů atd. hodně Romů našlo práci – dočasně. Tisíce romských dětí dosáhly vzdělání. Stovky násilných rasistů bylo pravomocně odsouzeno za své činy. „Zvláštní“ školy pro romské děti byly zrušeny anebo alespoň jejich název, vládou financované antirasistické kampaně vedly řadu lidí k tomu, aby se zamysleli nad svým postojem. Navzdory tomu i dnes třetina romských dětí navštěvuje školy bez perspektivy na sociální vzestup. Více než dvě třetiny práceschopných Romů je bez práce. Počet sociálně vyloučených lokalit se přes vládní úsilí a miliardovou podporu ze zahraničí nadále zvyšuje. A romská elita, která by se nejlépe mohla podílet na dosažení nezbytného zrovnoprávnění všech, odešla do zahraničí. Stav mezietnických vztahů je na bodě mrazu. Nadále totiž chybí celospolečenský konsenzus – pozitivní k Romům.
Společnosti se neustále mění. Vede je k tomu tzv. vůdčí kultura společnosti – představitelé kultury, vědy, církví, velkých ekonomických subjektů a další. Sopran i vláda na ně má příliš malý vliv. Mohou však přispět formulováním jasných postojů.
O autorovi| Markus Pape, publicista
