S blížícími se Oscary oko filmového fanouška čím dál bedlivěji sleduje nápovědy v podobě předcházejících výročních cen, neboť letos Americkou filmovou akademii čeká vpravdě souboj titánů. A bude dosti vyrovnaný. Zatímco Zlaté glóby se přiklonily k ekologizující fantasy o bytostech z planety Pandora, ceny BAFTA skončily drtivým vítězstvím dokumentaristicky laděného dramatu o elitním týmu pyrotechniků v dnešním Bagdádu.
Na Oscara mají oba filmy shodně po devíti nominacích. Dělí se o některé hlavní (nejlepší film a režie), v těch technických však Smrt čeká všude Avatarovi pochopitelně konkurovat nemůže a ani nechce. V kategorii nejlepší speciální efekty ale Goliáš z Pandory čelí překvapivému Davidovi v podobě nenápadné sci-fi satiry District 9. Už jen její nominace je vítaným zablýsknutím na zajímavější časy. District 9 totiž patří mezi filmy, které diváka speciálními efekty nemlátí po hlavě, nýbrž je používají jako relativně nenápadný vyprávěcí prostředek. Jedním z nejlepších použití zvláštní efektů v tomhle smyslu byl vynikající thriller Zodiac (2007), který se nedočkal jediné (!) oscarové nominace. Způsob, jakým v něm režisér David Fincher evokuje San Francisco 60. a 70. let minulého století, je jednoduše revoluční. Dekády starý vzhled kalifornské metropole je tu totiž do obrazu většinou „jen“ doklíčovávaný, a když se jeden dívá na DVD bonus Behind The Big Screen (je k dispozici i na YouTube), má pocit, že se snad Zodiac v San Francisku točit ani nemusel. Při sledování filmu samotného však diváka přitom ani nenapadne, že ty ulice a panoramata ve skutečnosti neexistují.
A tím jsme u dávné otázky, zda je lepší, když na sebe určitá filmová složka upozorňuje, nebo když oddaně slouží celku. Nikdo z nás to dilema nerozlouskne. Ale je smutné, že Oscaři bezvýhradně preferují první přístup.
