Soudy podle socioložek systematicky „podkračují“ mantinely trestů, které nastavili zákonodárci za trestné činy znásilnění a za týrání osoby žijící ve společném obydlí.
Například v trestním zákoníku hrozí za znásilnění dítěte mladšího 15 let odnětí svobody v délce pěti až 12 let, v praxi ale soudy ukládají tresty od tří do osmi let. Často pak volí právě tříletý trest, který lze ještě uložit jako podmíněný. Otázkou pak podle výzkumnic je, zda takové tresty dostatečně odrazují společnost od páchání těchto skutků.
Autorky výzkumu si všimly také toho, že soudy nadužívají možnost mimořádného snížení trestu pod zákonnou sazbu. Socioložky upozornily na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu se má k tomuto kroku přistupovat jen výjimečně a ve zvláštních případech - například pokud trestný čin nepřekročil fázi přípravy. Běžnými polehčujícími okolnostmi nelze mimořádné snížení trestu zdůvodnit.
V kvalitativní části výzkumu socioložky zkoumaly, jak soudy odůvodňují verdikty. Vybraly si k tomu 72 odsuzujících rozsudků nad mužskými pachateli sexuálního a domácího násilí. V praxi soudů zjistily zlehčování násilí, popírání jeho negativních dopadů na psychiku obětí, obviňování obětí, omlouvání pachatelů a připisování projevů násilí jejich „nezvládnutým pudům“.
Podle ředitelky proFem Jitky Polákové analýza dokazuje, že vyjmenované jevy jsou stále přítomnou praxí řady soudů, nikoliv pochybením jednotlivců z řad soudců. Praxi nastavenou ohledně výše ukládaných trestů pak označila za skandální.
