Patrně málokdo by dnes pochyboval o spirituální kráse a dokonalosti gotické katedrály. Avšak už renesančním architektům připadala katedrála jako dílo barbarské, vskutku „gótské“. Zdobné baroko pokládalo puristický vzhled gotického dómu za nedostatečný pro oslavu Boží nádhery. Kýčovitá pouťová figurína je pro mnohé klasickým příkladem ošklivosti, ale pro básníky života a snu typu Jindřicha Štyrského může představovat poetickou kvintesenci světa.
Umberto Eco napsal mimo jiné důvtipné Dějiny krásy, ve kterých v kostce a poutavě převyprávěl historii západní kultury a jejího vizuálního umění. Mohlo by se zdát, že touto knihou látku vyčerpal, protože v ní sledoval proměny klasického kánonu krásy v průběhu dvou tisíciletí západní civilizace, nad kterými se vznášel Platonův výměr krásy jako dobra a ošklivosti jako zla. Od antiky k renesanci a k jejím ohlasům v novověké epoše byl zákon vším prostupující krásy striktně dodržován. Kulminoval v Hegelově a Schillerově estetice romantismu. Tam poprvé zazněl jako sladce melancholická ozvěna nad provždy ztracenou krásou ráje.
Moderní doba se vyznačuje kontrastem mezi vnější a niternou krásou. Čím temnější a méně harmonický se stával život, tím víc se krása vydělovala jako umělý, aseptický a nedobytný ostrov, přičemž je při jeho utváření opomenuta divokost chaotického industriálního a postindustriálního světa, přerůstajícího do krize, neklidu a zhroucení dějinných i estetických hodnot a pravidel. Eco v Dějinách krásy postihuje onu destrukci klasicky pojímané harmonie v mnoha náznacích, například když popisuje „krásu monster“, krásu realismu dovedeného až k chladnému hyperrealismu, nebo když se zabývá fenoménem dokonale krásného člověka současnosti, proměňujícího se v model či v bezchybného mediálního a virtuálního hrdinu.
Od krásy k znetvořenosti
Ecův pohled na dějiny krásy však zdaleka nevyčerpal téma filozofie ošklivosti, zvrácenosti, grotesknosti, pokřivenosti. O takových znepokojivých jevech sepsal autentický doplněk, nazvaný Dějiny ošklivosti. Obdobně jako v Dějinách krásy i zde dominují především výtvarné projevy, reprodukce děl od antiky k postmoderně, kolem nichž krouží Ecův esejisticky hutný, téměř beletristický výklad. Neméně důležité jsou i citáty z děl literátů, filozofů, teologů, politiků, svatých mužů, fanatiků, desperátů krásy a ohavnosti, apologetů zrůdnosti a vykladačů zabývajících se beztvarostí, obscénností, děsivostí, groteskou nebo karikaturou. Autor nespojuje problematiku krásy a morálky pouze s výtvarným nebo uměleckým tvořením. Ptá se kupříkladu, jak máme vnímat svatého Simeona Stylitu, který pobýval kvůli víře a pokušení po mnoho dnů na vysokém sloupu bez hygieny, v dešti, na slunci i v mrazu, aby se tím proměnil v ohavnou lidskou trosku, avšak zářící jasem, ne nepodobným mystickému světlu Eliášovu.
Eco charakterizuje rozdílné pojetí krásy a ošklivosti v pohanské antice a v následujících křesťanských stoletích. Řecké sochařství stvořilo obraz ideálního člověka, který může být právem pokládán za nápodobu platonského ideálu, ke kterému je ovšem pouhým stínem, nepravým bytím. Pokud se nebešťané dotkli země, stali se nesouladnými bytostmi, zatíženými erotickými a sexuálními tužbami, krví a tmou.
V raně středověkých dobách se podle Ecova mínění situace komplikuje. Lidstvo se odklání od ideálu krásy k jeho protikladu, jímž je znetvořenost. Pro svaté otce bylo nemyslitelné, že by cokoli Bohem stvořeného mohlo být nevzhledné. Starozákonní ohniví hadi na pouštích, hořící keře, bledý přísvit Izákovy šíje pod Abrahámovým vraždícím nožem, nevybočovaly zásadně z estetiky krásna. Janovo evangelium s vizí apokalypsy narušuje výměr nebeské krásy představou, že hříšný svět propadne zmaru, pokud se příliš od Boha odkloní. Novozákonní a Janovými slovy zachycená hrůza otevřela cestu k expanzi nevzhledných, smrtelných věcí a dějů, znetvořenin a abnormalit, jež se budou prolínat středověkem až k renesanci, která na chvíli příval ošklivosti zastaví.
Rovněž to, co je výtvorem nebo spíš produktem zla a antikrásy, třeba vše „satanské“ a dekadentní, zařazuje Umberto Eco do civilizačního proudu modernosti, jež si destrukci hodnot dokázala vždy náležitě zdůvodnit. Skeptický Montaigne v jednom z esejů píše, že „ti, které nazýváme netvory, pro Boha netvory nejsou, neboť ten vidí v nezměrnosti svého díla nekonečnost forem, jež tam vložil“.
Průchod k ošklivosti odrážející stav naší chaoticky rozvrácené duše byl Montaignem, ale také Antoniem Roccem, autorem prvního spisu o ošklivosti (1635), otevřen pro moderní staletí, která kráčela záměrně proti kráse. Začala beztvarost a zvrácenost adorovat nebo ji dovedně přesouvat z povrchu do freudovských hlubin nevědomí a psychické patologie. Byl-li například ďábel ve středověku a v barokní době tvorem páchnoucím, odpudivým, posetým šrámy a sazemi z pekelného ohně, pak Goethův Mefisto je uhlazeným mužem, téměř moderním dandym nebo baudelairovským maloměšťákem, který nezastírá běs v duši, avšak navenek nevyhlíží démonicky a zrůdně.
Přechody a proměny krásy v ošklivost a ohavnosti v harmonii charakterizují porenesanční dobu. Běsi v lidské duši jsou nezadržitelní a derou se ven. Callotovy výjevy o „hrůzách války“ s oběšenci visícími ze stromů nebo Goyova Capriccios dnes paradoxně neinterpretujeme jako projevy zla a dekadence, ale naopak jako varovný hlas nebo lamentaci nad světem propadajícím se do zkázy. Očistnou katarzi chceme najít i v nejbizarnějších pokřiveninách a groteskách.
V úvodu závěrečné kapitoly, nazvané Avantgarda a triumf ošklivosti, cituje Eco z Jungova eseje o Joyceově Odysseovi, že „dnešní ošklivost je příznakem a předzvěstí velkých změn v budoucnu“. Umberto Eco v Dějinách ošklivosti naznačuje, že amorfní svět nestvůr minulosti a nedávné avantgardy, se kterou se postmoderna ve zlém rozešla, je nám mnohem bližší a povědomější než apollinsky chladná krása. Jeho pohled na dějiny tvořivosti a ducha je v zásadě velmi skeptický. Od antických znetvořenin a zrůdností, od hlav Medúz vlnících se křivkami zmijí, od kentaurů s napůl lidským a napůl zvířecím tělem, od vzpínajícího se Laokoonta, bojujícího se zlem v podobě hadích příšer, v Lessingově pojetí označeného za vzor „perverzní krásy“, přes středověké bestiáře, mirabilia a obrazy hektických Posledních soudů, se autor Dějin ošklivosti přesouvá k převládajícím formám novodobé ošklivosti (reklama, kýč, ideologické umělecké projevy, propaganda, svět médií, modelingu, virtuality aj.). Moderní zlo podle Eca nestojí v protikladu k nadpřirozenému Božímu zázraku, ale vyvěrá na povrch z nejniternějších zákoutí zdevastované lidské duše.
NAUČNÁ LITERATURA KNIHA TÝDNE
Dějiny ošklivosti Umberto Eco (ed.) Přeložili Iva Adámková, Jindřich Vacek, Jiří Pelán, Gabriela Chalupská, Kateřina Vinšová, Zora Obstová a Anita Pelánová. Vydalo Argo, Praha 2007. 455 stran.
O autorovi| JAN SUK, Autor (* 1951) je literární kritik, esejista a básník
