Čeští a moravští sedláci a jejich příbuzní jsou téměř zapomenuté oběti komunismu. Obecně panuje představa, že kolektivizace prostě spadá pod slovníkové heslo „likvidace soukromého sektoru v poválečné ČSR“ - a že šlo o nahánění rolníků do družstev. Což je pravda, ale mírně řečeno nevýstižná. Sedláci, označení režimem za „kulaky“, totiž zažívali bezpráví, které jsme zvyklí spojovat s etnickými čistkami a válkou: komunistický aparát je okradl o veškerý majetek, zavíral do táborů nucených prací a vyháněl z domovů. Stovky rodin, tisíce lidí.
Hledání „viníků“ neúspěchů
Představitelé KSČ dlouho prohlašovali, že „kolchozy u nás nebudou“. Byla to jedna z mnoha účelových lží. Strana měla na venkově slabou podporu, navíc se dost vědělo o děsivých následcích kolektivizace v Sovětském svazu (včetně hladomoru). Hned 21. března 1948 parlament vyhlásil zákon o pozemkové reformě, jímž se zestátňovala půda statkům s rozlohou nad padesát hektarů. A brzy (23. února 1949) přijal parlament další zákon, vyhlašující zřizování družstev. Důvod byl zřejmý: kdo kontroluje potraviny, ovládá obyvatelstvo. Totalitní stát musí z definice dohlížet na všechny složky společnosti - a zemědělci byli příliš nezávislí.
Sedlákům se však do neúspěšných družstev nechtělo, kolektivizace vázla - a tak přišel na řadu osvědčený prostředek: teror. Komunisté museli najít „viníky“ neúspěchů, potřebovali zastrašit vzpurné zemědělce a zbavit se zkušených hospodářů, kteří měli v obcích autoritu (což byl jeden z motivů slavného babického případu). Začali tedy ničit tzv. venkovské boháče nebo také „kulaky“ či „vesnické upíry“. Za vesnického boháče byl označen každý, kdo vlastnil patnáct i méně hektarů půdy.
Děd Bohuslava Rajdla přišel do malé vysočanské vsi Vlkánov na začátku 19. století. O událostech na počátku 50. let století následujícího Rajdl vypráví: „Byli vyhnáni a vyvlastněni Rajdlovi, Blažkovi, Mrkvičkovi, Zadinovi... Všichni, kdo měli přes stodvacet měr, to je kolem čtyřiadvaceti hektarů... My jsme šli jako první. Prostě se objevili zmocněnci a estébák s automatem, dali nám dvě hodiny na stěhování, nic na voze nesmělo bejt přikrytý. Třeba jsme měli v pytli připravený slepice a králíky, ale ty nám sebrali, od všeho nechali jeden kus. Zůstalo nám, co se vešlo na vůz.“ Sedlák František Kopeček je z vesnice Příložany u Jaroměřic nad Rokytnou. Ukazoval nám průčelí šestnácti statků: „Bylo tu zlikvidováno šestnáct rodin, z toho šest lidí se dostalo do blázince, dva se pověsili, zbytek měl natrvalo zákaz pobytu v obci. Tragédie venkova. Třeba támhle když se díváte na ten dům napravo, tak si pamatuju, jak majitel byl zavřenej, dostal padesát tisíc pokuty, pět let kriminálu a navždy zákaz pobytu v obci. Manželka tu s dvěma dětmi zůstala, krmila dobytek a přišel příkaz, že nikoli za týden, ale do hodiny se musí vystěhovat. Mohla si vzít jen to, co unesla.“
Nejsou to ojedinělá svědectví. Sedláci byli spjatí s půdou, s rodnými domy i se svými zvířaty. Vystěhování představovalo takový zásah do jejich života, že zvláště starší lidé páchali sebevraždy. Kulaci navíc dostali nadekretováno, kde mohou pobývat - Josef Ženíšek, jehož rod hospodaří už čtyři sta let ve Velkých Přílepech u Prahy, vyprávěl, jak jeho rodiče stěhovali z rodného statku - tehdy mu bylo devět let. Rodina musela žít v kamenném chlévě, kde v zimě stěny pokrývala jinovatka.
Otcové a starší synové (jako třeba právě Rajdlovi) zpravidla putovali do táborů nucených prací, kam je bez soudu poslala komise Národního výboru. A komunisté si dávali záležet na tom, aby jejich opatření působila bolest. Sedláci byli nejdřív nuceni odvádět povinné dávky z toho, co vypěstovali - dávky vymyšlené tak, aby se nedaly splnit. Na statcích dřely celé rodiny, protože kulak si nesměl najmout pracovní sílu.
Václava Nebeská z Chvojence na Pardubicku vypráví: „Moji rodiče... nesplnili odvody, předepsané do Vánoc 1949. Na Štědrý den se k nám dostavila jakási komise z ONV... a ukázala rodičům přípis o nutnosti odpojit přívod elektrického proudu... Naše hospodářství bylo na elektrickém proudu závislé. Vánoce jsme tedy strávili při svíčkách, ale bylo jasné, že na druhý den se musí něco stát, aby zvířata netrpěla. Na Boží hod vánoční obecní rozhlas oznámil uvalení národní správy na naše hospodářství... Na Štěpána byl otec odvezen autem tajné bezpečnosti...“
Z výstavních gruntů ruiny
Komunistický režim stavěl kulaky před soud a celkově k nim přistupoval stejně jako nacistický režim k obyvatelům porobených zemí. V různých interních předpisech to ani neskrýval. Jeden z příkladů - tajný pokyn ministra vnitra z 8. května 1953: „Je nutno míti na zřeteli, že každý soudní proces proti kulakovi je procesem politickým. Ke zdárnému splnění účelu trestního stíhání potřebuje proto politickou přípravu často ve větší míře než vlastní přesídlení... Není důvodu, aby se trestné činy kulaka tajily až do vynesení rozsudku. Naopak je nutno o nich veřejně hovořit a spojovat je s minulostí kulaka jako vykořisťovatele, vesnického upíra, vyloženého nepřítele drobných a středních rolníků.“
„Akce K“ se evidenčně uzavírala v roce 1953, ale neskončilo násilí, páchané po celé zemi na selském stavu. Na Slovensku bylo od 1. 7. 1954 do 31. 8. 1955 trestně stíháno 4641 rolníků. V roce 1956 prohlásil prezident Novotný, že u nás stále ještě zbývá jediná vykořisťovatelská třída - kulactvo, ale ta že je nyní zbavena možnosti škodit. Byl to skutečný Soumrak selského stavu (jak zní název knihy historika Karla Jecha, který jsme si vypůjčili do titulku). Ještě v 80. letech měly děti kulaků jako „kádrově nevyhovující“ problémy se studiem i s prací. Po roce 1989 dostala řada rodin zpátky své statky: JZD je přivedla do dezolátního stavu, někdejší výstavní grunty skončily jako ruiny s propadlými střechami.
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
