TELEVIZNÍ TÝDEN
Dárek divákům v podobě nového loga televize veřejné služby byl v posledních týdnech v souvislosti s obrazovkou asi nejpřetřásanějším tématem. Logicky, když se Česká televize tolik snažila tu nádheru divákům přiblížit, až skoro nic jiného neviděli. Jenomže, popravdě řečeno, pokud v sobotu ve 20.00 na ČT 1 „pořádnou dávku adrenalinového napětí opět nabízí P. Svoboda“ v infantilním pořadu Hodina pravdy, ve středu v tutéž hodinu jsou diváci vyzýváni, aby zhlédli „nejlepší momenty z rodinné show Tomáše Matonohy“ Udělám cokoliv a následuje empatická teta Janečková v pavlačové Poště pro tebe, může být nové logo spánembohem uprostřed obrazovky a čím větší plochu zakryje, tím lépe.
„Co se mi ale hrozně nelíbí, jsou takové ty desetiminutové pořady, jichž je v ČT strašně moc a kterým úplně nerozumím. Myslím si, že je lepší jednou za měsíc odvysílat čtyřicetiminutový pořad než jednou týdně desetiminutový,“ uvedla nová programová ředitelka České televize Kateřina Fričová v červnu v rozhovoru pro časopis Reflex. Nový nedělní podvečerní pořad Angličtina s mahárádžou proto není desetiminutový, ale pětiminutový. Možná si tento bizarní cyklus zaslouží zvláštní zacházení, protože toho za tu krátkou dobu stihne opravdu hodně: vtisknout publiku vadný akcent, zmást ty, kteří nepřekládanému plkání pouťového „mahárádži“ nerozumí a urazit nejen inteligenci těch, kteří mu rozumí, ale také celou Indii a její občany. Lze považovat za velké štěstí, že se čeština nestala světovým jazykem, mohl by ji potom potkat podobný osud a televizní diváky v Mexiku by ji učil komediant převlečený za Eskymáka. Je samozřejmě otázka, zda náš jazyk už tak dost netrpí v cyklu O češtině, kde se za moderátorského doprovodu Aleše Cibulky jazykovědci bůhvíproč snaží demonstrovat zbytečnost svého povolání... Po velké dělostřelecké přípravě se zatím poněkud rozpačitě rozvíjí očekávaný seriál Hraběnky: na to, aby traktor padal do rybníka v každém díle, evidentně nebylo, a Šousták bohužel celý děj prostě sám neutáhne. Bez ohledu na obsah příštích dílů lze již po prvních dvou bezpečně říci, že sedmnáct epizod je na tento obraz venkovského života prostě moc. Už proto, že poslouchat po sedmnáct večerů hudbu prýštící ze zdroje kdesi mezi Bedřichem Smetanou a Martinem Maxou a hledět při tom na přesýpající se zrno a panoramata žírné krajiny bude opravdu vyčerpávající.
