Dnes ohlédnutí za Johnem Barrym a érou soundtracků Světový tisk se ohlíží za zesnulým skladatelem Johnem Barrym a dochází k dvojímu resumé. Velká éra orchestrální filmové hudby je pryč a držitel Oscarů a Grammy John Barry, který ji inicioval a zčásti naplnil, hrál vždycky podle individuálních pravidel.
Měl jsem to štěstí vidět autora hudby k jedenácti bondovkám před pár lety v Londýně. Rocker Jarvis Cocker byl tehdy v roli festivalového kurátora a přizval Barryho, který zadirigoval první a poslední kus symfonického koncertu ze svých soundtracků. Britové v hledišti div nelezli po stropě blahem a vítali ho jako rodinné stříbro, gentlemana, který Bondovi sice nedal tvář, ale zato charakteristickou atmosféru. S ní dostala poválečná Anglie i kus své identity: zčásti mytické a vysněné, zčásti reálně odrážející melancholii říše, jež se zánikem kolonií pozbyla rozlehlosti a vlivu.
Byly to jiné časy, které lemovaly cestu Johna Barryho k hollywoodským úspěchům, jež se navíc (dokud se k stáru Barry nezačal opakovat) nevzdala občasného novátorství. S hudbou pro první film s Jamesem Bondem Dr. No je spojena slavná kontroverze: Barry totiž není uznaným autorem notoricky známé James Bond Theme - podle titulků ji jen aranžoval a nahrál. Sám skladatel spletitou situaci nikdy moc nekomentoval, ale nejspíš to bylo takhle: původní hudbu, kterou pro film připravil Monty Norman, dostal Barry za úkol nejen aranžovat, ale i vylepšit a zvýraznit. Knihy Iana Fleminga neznal a z roztočeného filmu nic neviděl. Dal tedy filmařům nějaký jazz a v Normanově skladbě vypíchl „surfařskou“ vybrnkávanou kytaru. Když se šel podívat na hotový film, musel překvapeně telefonovat producentovi: „Chtěli jste po mně jednu skladbu, a moje hudba teď hraje pod celým filmem!“ Dověděl se, že zaplaceno dostane skutečně jen za objednaný jeden kousek (prý to dělalo dvě stě dolarů), ale součástí honoráře byla nabídka psát hudbu pro další film se Seanem Connerym.
Celkem jich ozvučil jedenáct. Odvážná a neprvoplánově melancholická je hudba k V tajné službě Jejího veličenstva. Barry se nechal slyšet: „George Lazenby byl jako Bond tak špatný, až jsem měl pocit, že hudba musí film o to víc podržet.“ Bond ovšem nesmí zastínit moře další silné hudby: pro Půlnočního kovboje, Volání divočiny, Lva v zimě a spoustu slabších filmů, jež svou hudbou předčil. Přišel z dob před Beatles, ale v šedesátých letech byl jedním ze symbolů londýnské pop-scény. Bydlel spolu s Michaelem Cainem, jeho třetí ženou byla Jane Birkinová, používal Moogův syntezátor jako jeden z prvních. Měl dvojí schopnost: vedle orchestrální hudby napsat pro film i píseň a vybrat pro ni pravého zpěváka - jednou Shirley Bassey, jindy Louise Armstronga. Měl hitparádové úspěchy, ale nikdy na úkor sepětí s filmem. K stáru odmítal psát témata pro filmy jako Osobní strážce, jež měly být zároveň napěchované nesouvisejícím popem. „Moody is good,“ říkal - tedy co je trochu ponuré, to funguje. Vyjádřil tak přesně silné momenty Bonda a jiných hrdinů, kterým hudba jako by odečítala z nitra, že přes všechny vítězné boje pořád necítí satisfakci. Kdyby tu nostalgii a pustotu moderních příběhů někdo vyjádřil slovy, producenti by to možná zatrhli. Ale podivný sled Barryho akordů a pomalu rozvíjené melodie je pomohly propašovat k miliónům filmových diváků.
Bond nesmí zastínit moře další silné hudby Johna Barryho - od Půlnočního kovboje, Volání divočiny po Lva v zimě
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
