Vladimír Vácha ji musel opustit v roce 1972, vrátil se k ní až po listopadu 1989. „Sečetli mi komentování hokejových zápasů se Sověty z mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969 s reportážemi pro rozhlas ze srpna 1968,“ krčí rameny legendární novinář.
Přesto už na to období vzpomíná bez hořkosti.
„V roce 1971 byl hokejový šampionát ve Švýcarsku. Tam už jsem nesměl, ale pro případ, kdy by selhaly linky, jsem naše zápasy jistil v Praze. Kromě vypjatého utkání se Sovětským svazem - to by můj hlas byl považovaný za provokaci - pro tenhle zápas byl ve studiu připravený kolega Zdeněk Sucharda. A zrovna jemu se spojení přerušilo! Zdeněk hokej nikdy nekomentoval, ale měl pro ten případ připravené texty od Karla Mikysky. Jal se tedy komentovat a přitom číst nachystané, a právě když hovořil negativně o českých emigrantech, naši dali gól! Pak mu lidi házeli do okna vršovického bytu kameny. Je to spíš odstrašující, ale taková byla doba, Rusy a komunisty neměl rád nikdo,“ pokyvuje hlavou Vácha.
Procházka začal pracovat v rozhlase v roce 1975 jako externista a za tři roky už třímal mikrofon jako zaměstnanec. Šlo o dobu, kdy už sportovců-emigrantů přibývalo.
„Ti lidé měli navždy zmizet z historie, samozřejmě byli tabu, do redakcí chodily příkazy. Já byl bažant, ale zkušenější kolegové mi radili. Byl jsem šťastný, že se můžu točit kolem sportu, tudíž v oblasti, z níž se člověku nechtělo blinkat. Tedy většinou,“ vzpomíná.
V roce 1982 jel na své první hokejové mistrovství světa do Finska. „Příkaz byl jasný - starat se pouze o naše hráče, neexistoval třeba rozhovor s hokejistou ze Západu,“ přibližuje reportér, který až do dnešní doby absolvoval řadu šampionátů a již je považovaný za doyena. Nejspíš by mě usmažili v pekle V jeho éře už dávno skončila doba jakési „volnosti“, charakteristická pro období kolem roku 1968. Proto k památnému televiznímu výroku Vladimíra Váchy po vítězství nad Sověty 4:3 ve Stockholmu 1969 („... tak to doma dobře oslavte, však vy už víte jak...“) dodnes vzhlíží s úctou. „Nic tak pěkného mě nikdy nepotkalo,“ přiznává.
„Však já na to taky doplatil,“ říká Vácha, dnes už s úsměvem.
Také Procházka však má v zásobě historku z rozhlasové branže.
„Na mistrovství světa v Praze v roce 1985 dala Kanada Sovětům už druhý gól. Seděli jsme s legendárním Standou Sigmundem v kabině, on nevěděl, že právě vstupujeme do přímého vysílání, a povídá mi: ,No to je teda prd... Ještě jeden, a Sověti jsou v prd...!‘ Slyšela to celá republika, ale Standovi to nějak prošlo, snad z úcty k jeho dlouholeté dráze profesionála,“ myslí si.
Zato si prý umí představit, co by se stalo, kdyby to řekl on. „Nejspíš by mě usmažili v pekle.“
