Kromě této pojistky, která stála život nejednoho afghánského vesničana, se Gromov dokázal dohodnout s nejvlivnějším afghánským velitelem Ahmadem Šáhem Masúdem na neútočení. Ten pochopil, že na sovětskou armádu už nemá cenu plýtvat silami a municí, protože skutečně odchází. Ale že je třeba připravovat se na boje, které po rozloučení se s rudými okupanty nastanou uvnitř země, kdy každý bude s každým zápasit o moc.
Sověti za deset let svého pobytu nejenže přišli o nejméně 15 tisíc mužů, ale trochu také pochopili afghánskou mentalitu. Museli vědět, že pokud odejdou ze zpustošené země plné chaoticky pokládaných min a nevybuchlých granátů, vypukne tady občanská válka, která ohrozí celou střední Asii, a jak se později ukázalo, i vzdálenější země.
V okupaci už ale neměli politickou sílu pokračovat. Zahájili ji v roce 1979 a 15. února 1989, v 10 hodin 30 minut, zavelel generál Gromov posledním sovětským vojákům na afghánském území k ústupu přes od té doby slavný most přes Amudarju. Zanechal za sebou kromě vypálených vesnic a statisíců mrtvých Afghánců i miliony min, desetitisíce invalidů a vdov.
Rusko se nikdy nevyrovnalo s porážkou v Afghánistánu a dodnes vyzdvihuje hrdinství svých vojáků. To ne oni, ale politici prý udělali tři zásadní chyby: poslali sovětská vojska do této nedobytné země, pak nedovolili generálům plně rozvinout své schopnosti a předčasně je povolali domů.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
