Běsy skutečné až příliš Tom Rob Smith se narodil v roce 1979 v Londýně. Prostudoval literaturu o sovětském Rusku, prošel kurzy tvůrčího psaní a napsal román Dítě číslo 44, inspirovaný velmi volně případy masového vraha Andreje Čikatila. Jeho případ však přesunul z 80. do 50. let minulého století a vystavěl kolem něj příběh agenta ministerstva státní bezpečnosti (MGB) Lva Děmidova. Je až neskutečné, že román, který tak přesně vystihuje atmosféru té doby, napsal třicátník žijící v zemi, jež poslední teror zažila před stovkami let.
Smithův hrdina Lev je prototyp agenta – výkonný a schopný. U své práce však nejen vraždí a zatýká, ale také přemýšlí. Je ambiciózní a pracovitý. A hlavně stalinskému systému věří jako snad nikdo. Hlavně víc než jeho žena Raisa. Rob Smith dokáže rychle střídat prostředí i roviny vyprávění. A tak vedle jednoho z Lvových případů, který se agentovi vymkne z rukou, protože není sám přesvědčen o vině zatčeného, staví autor příběh jiný. Příběh, který Lva nejprve jenom potká, rutinně, nezajímavě: kolegova synka zabil vlak. Našli ho u trati. Chlapcova zoufalá rodina však tvrdí, že hocha kdosi zabil.
Lev se sám stane krátce před Stalinovou smrtí „obětí“ režimu. Agent, který pochybuje, musí být prověřen. Lev má tedy prokázat, že jeho žena je diverzant, a má se jí zbavit. Lev raději volí degradaci a riskuje smrt. V uralské díře, kam ho už bez hodnosti a výsad nadřízení pošlou, u trati leží další dětská těla. Ve státě, kde zločinnost jako fenomén neexistuje, Lev na vlastní pěst a proti režimu jako takovému rozkrývá sérii brutálních lidožroutských vražd.
Na Smithově románu není drsný ani tak příběh sám. Drsný je svět, v němž se případ odehrává. Svět, kde učitelka učí, čemu sama nevěří, protože se bojí, že by ji děti udaly. A děti zpívají radostí, kdykoli slyší o Stalinovi, protože se bojí, že by je jinak udala učitelka. Svět, kde Lev jde stále ve víře v dobrý smysl svého konání tak daleko, že chce-li dopadnout skutečného zločince, a ne jen domnělé oponenty režimu, musí tak konat na vlastní pěst a sám sebe vystavovat riziku. Systém, kde snaha zatknout skutečnou bestii vede k pobití a zatýkání stovek a tisíců nevinných. Systém, kde Lev veden dobrými úmysly sám roztáčí další kolo čistek a vražd z ideových důvodů.
Ze všech tří titulů, kterými se tu zabýváme, napsal Smith bez diskuse dílo nejčtivější. Však také za svou prvotinu rovnou získal nominaci na Bookerovu cenu. Strhující čtivost a talent zaujmout vyprávěním tu ještě umocňuje jedinečná Smithova schopnost vystihnout tísnivou, svazující, stresující až překombinovanou atmosféru Stalinova Ruska, a zvláště pak moskevských (vládních, policejních i běžných občanských) kruhů. „Zatímco každý mohl sám sebe uklidňovat vědomím, že nekrade, neznásilňuje či nevraždí, nikdo si nemohl být jistý, jestli ho bezpečnostní orgány neobviní z protisovětské propagandy, kontrarevoluční činnosti a špionáže, neboť nikdo včetně Lva s jistotou nevěděl, co všechno vlastně tyto zločiny zahrnují.“
Velké úskalí románu Dítě číslo 44 tkví v tom, že Smith vystavěl skvělou konstrukci, která ovšem nepočítá s náhodou, s člověkem, s absurditou, s prvky patřícími k totalitě tak pevně jako teror a obavy. Všechno je tu vymyšlené, propracované, dokonalé, jenom nakonec jako by autorovi došly síly právě tam, kde byl nejsilnější. Ve vystižení všudypřítomného strachu. Místo něj nabírá na síle detektivní rovina, thriller plný „nečekaných“ zvratů. Sice šokující, ale úporný ve své snaze všechno dohrát, všechny roviny a náznaky předešlého vyprávění dokončit, uzavřít v závěrečné apokalypse, kde zlo splývá se zlem, kde nevíme, kdo je větší nebožák, větší vyvrhel. Všichni při své pouti bolševickým Ruskem někdy pojedli lidského masa a raději by měli padnout, aby už tomu utrpení byl konečně konec. Sofistikovaná atmosféra zla vymizela, zbyl thriller, a to ještě s poněkud šroubovaným koncem.
Běsy v náznaku O románové kronice Vasilije Grossmana (1905–1964) Život a osud se jako o thrilleru nedá mluvit ani náhodou. Toto dílo líčí na základě bitvy o Stalingrad a dalších bojů druhé světové války osudy desítek postav. Pestrost prostředí a charakterů sahá od Moskvy, Stalingradu až do Kazaně, od ruského stíhacího leteckého pluku k tankovému sboru na Urale, od židovského ghetta k německému koncentračnímu táboru či do sovětského gulagu. Děj se tak logicky místy rozpadá, rozklíží, ale vždy se zase sejde. Tradičně se Grossmanovu románu dává přezdívka „Vojna a mír 20. století“ a zdůrazňuje se fakt, že kniha byla rok po svém napsání zabavena KGB a vyšla až dávno po autorově smrti v Lausanne.
Jenže místo Napoleona je tu Hitler, místo Kutuzova Stalin. A tomu také odpovídá náboj tohoto zeširoka vyprávěného eposu, který stylem navazuje na klasickou ruskou literaturu a také prozrazuje dobu svého vzniku, tedy konec 50. let minulého století. Odráží se to hlavně v obraznosti, jinotajích, které jsou na hony vzdálené psaní Toma Smithe.
Grossman sice psal své stěžejní dílo, které u nás nyní vychází v reedici, v době po XX. sjezdu KSSS a po odhalení Stalinova kultu, ovšem na leckteré výjevy z jeho románu ještě nebyla sovětská společnost a hlavně strana připravena: „V letech všeobecné kolektivizace vídával vlakové soupravy nabité rodinami rozkulačených. … Viděl zatčenou selku v roztrhaných šatech, s žilnatým krkem a temnýma upracovanýma rukama. Strážní na ni hleděli s hrůzou: zešílela z hladu a snědla obě své děti.“
Tady někde, jakoby v Grossmanově vyprávění, začíná i Smithův příběh – také jeho hrdina Lev i vrah Andrej pocházejí z vesnice, kterou ve 30. letech zničil hlad. A tady je patrný rozdíl mezi způsobem, jakým věci nahlíží Rus Grossman v 50. letech a jak se na ně dívá Brit Smith dnes – u Grossmana musí být selka hlady šílená, aby své děti pozřela. U Smitha vymění hladem týraní rodiče své mrtvé děcko za jiné, které ulovili v lese coby nutný pokrm. Snědí vlastní dítě a cizí si nechají. Grossmanovy oběti režimu padají do blíže neurčených závějí, Smith je maže krví a rve z nich hadry v ještě větší cáry.
Patrné je to například při líčení metod KGB v Lubjance. Smith detailně popisuje psychický a chemický teror – vstřikování kafrového oleje do žil a vyslýchání pod hypnotiky. Jeho postavy se škubou, kroutí, plivou hlen, krvácejí tak sugestivně, jak to jen jde. „Brodskij připomínal spíš porouchaný stroj než lidskou bytost. Tělo se vzpínalo proti poutům, jako by ho ovládala nějaká vnější síla. Ozvalo se prasknutí zlomené kosti v zápěstí… Po obou stranách vězňových úst prýštily praménky pěny, stékaly přes bradu a kapaly mu na nohy.“ Grossmanovi v jeho době muselo stačit mnohem méně: „Zuby, uši, nos i pach nahého lidského těla se staly předmětem prohlídky. Když ji měl za sebou, vlekl se pomalu chodbou, ubohý a směšný, přidržoval si kalhoty a spodky zbavené knoflíků… Člověk vstoupil do cely a změnil se v laboratorní myš, rodily se v něm nové reflexy, mluvil šeptem, vstával i lehal, konal potřebu, spal a snil za stálého dohledu. Všechno bylo hrůzné, surové, nehorázné a nelidské. Teprve teď poznal, jaké hrůzy se dějí na Lubjance. Mučili bolševika a leninovce – soudruha Krymova.“
Mýlili bychom se, kdybychom z toho srovnání odešli s dojmem, že Grossman „své“ Rusy nějak šanuje. Jeho odsudky bolševického režimu jsou jen mnohem sofistikovanější, více kamuflované – stačí se přece vžít do pocitu vojáka na frontě, ne do pocitu hrdiny, ale do pocitu pěšáka: „Tento podivuhodný pocit, jenž se rodí v nočním boji, kdy na tři kroky nepoznáš, je-li vedle tebe kamarád, nebo nepřítel připravený tě zabít…“ To je přece také člověk v sovětském Rusku – člověk ohrožený i na méně než tři kroky od přítele či od vraha. I Smithovi do jeho románu podobné momenty vplynou – i tady si Lev málem pozdě uvědomí, že vyhlášený odpůrce režimu (ve skutečnosti ovšem agent KGB) a přítel jeho ženy má nějak podezřele pěkně zařízený byt s telefonem… Běsy v číslech a příbězích A tak nakonec ten nejrealističtější, a tím drtivý a děsný obraz sovětského Ruska pochází z pera muže, který sám k bolševismu patřil. Alexander Nikolajevič Jakovlev (1923–2005) byl ideologem Gorbačovových reforem. Působil jako akademik, vysoký stranický politik a po svém vyloučení ze strany stál jedenáct let v čele komise pro rehabilitaci obětí bolševismu. Trochu to zavání kozlem, kterého udělali zahradníkem, jenže Jakovlev v této své nové roli odvedl práci, která přesvědčila i skeptiky. Tady už nejde o román, zde držíme v ruce fakta – mnohdy až nečekaně podobná těm z románů.
Jakovlev se svým týmem prostudoval tajné archivy KGB i vedení strany a fakta, data, čísla a dokumenty zveřejnil. Jeho mnohosvazková edice Rusko 20. století čeká na český překlad, znalci však slibují ohromující obžalobu bolševického režimu. Český Jakovlevův přítel a autor předmluvy k útlému svazku Rusko plné křížů František Janouch připomíná třeba „Stalinův dopis Žukovovi, který se týkal obléhání Leningradu v letech 1942 až 1943 a obsahoval rozkaz, že poženou-li německá vojska před sebou ruské ženy a děti, nesmí to sovětským vojákům bránit ve střelbě na okupanty. V jiném dokumentu z třicátých let politbyro vysvětlovalo, že trest smrti se může vztahovat i na děti nepřátel lidu, bez ohledu na to, zda jsou zletilé, tedy od 12 let.“ Co je pak děsnější? Válka se svou absurditou? Gulagy plné nespravedlnosti a utrpení? Čikatilo a desítky jeho obětí? Nebo bolševismus jako systém, který to všechno tvoří a využívá? I hlavní postava Smithova románu dojde k tomu, že agenti KGB vraždí více než pedofil a lidojed Andrej…
Vždyť bolševický teror začal už na samém začátku vlády sovětů. V srpnu 1918 Lenin rozesílá telegramem rozkazy: „…ihned zavést masový teror, zastřelit a vykázat stovky prostitutek, opilých vojáků, někdejších důstojníků atd., neztrácet ani minutu… Je nutno pracovat ze všech sil: masové bytové prohlídky. Zastřelit za držení zbraní… Nutno zorganizovat zvýšenou ochranu z vybraných osob, zahájit nemilosrdný masový teror… Pověsit (bezpodmínečně pověsit, aby to lid viděl) přinejmenším 100 známých kulaků, boháčů, pijavic…. Najděte lidi co nejtvrdší.“ A z nich se pak postupně stávaly mocenské páky budující stát strachu.
Jakovlev v Rusku plném křížů sleduje osudy jednotlivých skupin společnosti jako zemědělce, inteligenci, duchovní, vojáky a další a také fenomény typické pro bolševismus v Rusku. Krok za krokem dokazuje, že co se líčení důsledků sovětské totality týče, je nad všemi romány prosté líčení faktů. Působí bez okolků, čistě, a o to účinněji. Jakovlev ostatně svá zjištění komentuje jen minimálně, spíše předkládá prameny a podklady. Sám po prostudování řady dokumentů došel k jasnému závěru: „Bez debolševizace Ruska nemůže být ani řeči o jeho uzdravení, obrození a připojení k světové civilizaci. Teprve až se Rusko zbaví bolševismu, může mít naději, že se vyléčí.“ Soudě podle těchto slov, cesta ještě ani nezačala.
***
Tři knihy o bolševickém Rusku spojuje líčení běsů sovětského režimu. Jednu nedávno napsal mladý Brit, druhou před padesáti lety režimem zavržený Rus a třetí sestavil na sklonku své kariéry bývalý bolševik.
Dítě číslo 44 Tom Rob Smith Přeložil Josef Hanzlík. Vydal Knižní klub, Praha 2009. 382 strany. Život a osud Vasilij Grossman Přeložil Milan Horák, verše přebásnil Jiří Honzík. Vydal Knižní klub, 2. vydání Praha 2009. 621 strana. Rusko plné křížů. Od vpádu do pádu bolševismu Alexander Jakovlev Přeložili Jana Červenková a Milan Jungmann. Vydalo nakladatelství Doplněk, Brno 2008. 225 stran.
Bez debolševizace Ruska nemůže být ani řeči o jeho uzdravení, obrození a připojení k světové civilizaci. Teprve až se Rusko zbaví bolševismu, může mít naději, že se vyléčí. Alexander Jakovlev politik a historik
O autorovi| Martin Groman, Autor (* 1976) je mediální analytik, doktorand na FSV UK v Praze a spolupracovník ČRo publicista
