* LN Už od útlého věku jste ve středu zájmu veřejnosti i médií. Jak jste přijala tento stav a naučila se s ním zacházet, nikdy vás to nestresuje?
Pro komunikaci s médii jsem se rozhodla, protože chci, aby mě diváci nevnímali jen přes moje role. Aby také věděli, kdo jsem já, ale v poslední době mám pocit, že jsem na sebe řekla už úplně všechno a není vyloučené, že náš rozhovor bude jedním z posledních. Já se prostě nechovám jinak na veřejnosti a jinak doma, jsem pořád stejná. A to je velice osvobozující, nepředstírat. Pak si nemusím pamatovat, kde jsem co řekla, a jestli jsem to náhodou neřekla jinak. Chovám se stejně k vám jako ke své sousedce, ke svým dětem, manželovi. To, že mě lidé na ulici potkávají a poznávají mě, je pro mě mimo jiné i zpětná vazba, důkaz, že si mě všimli a zajímám je.
* LN Řekněme, že vstřícné reakce vašeho publika jsou příjemné, ale existuje i odvrácená tvář popularity.
Už dávno jsem si uvědomila, že si nemůžu na krk pověsit ceduli, kde bych vyvracela všechny nesmysly, které se omně píší v bulváru. Často se zlobím. Na lidi, kteří tam pracují, a jsou ochotní naklepat do počítače cokoliv ve jménu peněz. Vycucají si něco z prstu a sdělují to národu. Jsem překvapená, že se nestydí. A nestydí se ani, když mě potkají, protože já vím, kteří to jsou. Potkávám je na různých večírcích a recepcích, číhají za sloupem a snaží se zachytit, o čem mluvíte. Jsou to paraziti na cizím úspěchu. Nechápu, že tady neexistuje zákonná norma, která by zakázala, aby někdo beztrestně psal lži.
* LN Zakázat bulvár by šlo těžko – kdo bude určovat, co je lež a co pravda. Naši zákonodárci a politikové si to rádi nastaví tak, aby to vyhovovalo jim.
To je tedy šílená vize. Už jenom čekám, kdy napíšou, že žeru děti.
* LN Momentálně jste se do bulváru dostala přes odchod svého muže z Novy. Co to pro vás znamená?
Je to jeho rozhodnutí a já ho respektuji.
* LN Změní se vám jeho rozhodnutím život?
Už dva roky si nosil domů spisy, protože se na odchod připravoval. Takže nejdřív se bude muset probrat svou agendou, která mu zabírá půlku našeho obýváku. Pak mu vyhradíme nějaké místo, protože chce zase víc psát. Zatím jsem příliš nepřemýšlela o tom, jestli to nějak ovlivní náš život. Máme ho dost barevný a divoký a už dávno jsme se vzájemně naučili respektovat pracovní svobodu, je to samozřejmost.
* LN A to opravdu byly doby, kdy jste kvůli jeho práci chodila spát s revolverem?
Oni si z toho mnozí dělají legraci, ale tak to bylo. To jsem ještě měla zbrojní pas, dnes už ho nemám. Kdyby mně ale dneska někdo sáhl na děti, tak vezmu první zbraň, kterou budu mít po ruce a umlátím ho. Budu se klidně chovat jako tygřice a největší samice na světě a skočím pro ně do ohně a nebudu se ani minutu rozmýšlet.
* LN To musel být život ve velkém napětí. Jak jste to vydržela?
Vydržela. Hrozná byla i doba, kdy jsme měli velice nevybíravé anonymní telefonáty. Ale to jsme zpátky u bulváru, vždyť tam jsou články v podstatě také anonymní, co to je nějaká zkratka frk, prk, drk. Proč tam není fotka a podpis? Moje práce je naprosto konkrétní, nastavuji svoji tvář a stojím si za ní. Ale pokud jde o Radka a jeho práci, už jsem si ho takového namluvila. Když jsme se poznali, chodil za feťákama, psal Memento a říkal mi: „Když nepřijdu do pěti hodin, volej na tohle číslo.“ Jeho tahle témata vždycky bavila a vzrušovala. Tak třeba se teď zklidní a napíše mi nějaký scénář.
* LN I on sám sliboval, že bude psát scénáře, ale také prohlásil, že máte svobodné manželství. Vám to tak vyhovuje?
Myslím si, že když je člověk upřímný, tak za to dostane akorát přes ústa. Ano, máme moderní, svobodné manželství s tím, že nevisíme jeden druhému na krku a nepřipevnili jsme si ani pouta, ani kouli na nohu. Když jdu večer pryč, tak mi nevolá každou čtvrthodinu a neptá se, kdy už přijdu domů. Nejsem ničí majetek. To je ta svoboda a ne to, co nám přiřkl bulvár. Že si respektujeme milence, to je sprostá lež, žádné nemáme a v žádném případě bych na nic takového nepřistoupila. To, jak se překroutil tenhle výrok, je absurdní. Radek řekl, že respektujeme svoji svobodu a rozhodnutí partnera, ale co se z toho udělalo, je nehorázné. Myslím, že spousta manželských párů, které předstírají idylický vztah, nám ten náš může jenom závidět. Notabene, kdyby náš vztah nefungoval, asi sotva bychom spolu byli pětadvacet let. Proč pořád někdo spekuluje o našem manželství? Vždyť je to náš život, co je komu do toho. Média si z nás vytvořila ideální pár, ale my jsme o to neusilovali. Před lety jsme se umístili na první příčce v anketě v časopise Betynka a hned jsme dostali tuhle nálepku. Žijeme jako halda jiných párů, jenom máme exponovanější profese a při těch je určitá míra svobody nutná, jinak je nelze dělat.
* LN Právě jste oslavila padesátku. Stačila jste se zastavit a zamyslet se, jestli vám věk přináší větší moudrost a nadhled?
Myslím, že jsem docela zmoudřela a nabyla zkušenosti. Přesto jsem přesvědčená, že prázdných stránek románu, který jsem rozepsala při svém narození, ještě zbývá dost. Je mi jasné, že tak, jak se teď věci mají, to nemusí nutně zůstat. Jsem ale pořád zvědavá a neposedná a tak mě třeba ještě čeká nějaké překvapení. A pak k životu patří i věci, které se nepovedou a přinášejí nám trápení, je třeba s tím počítat a být na to připravený. Rozhodně bych se ale nechtěla uzavřít za vysokou zeď, vždycky bych chtěla žít normální život se vším všudy. A jestli mně někdo hodí klacky pod nohy, chtěla bych si je odstranit sama. Důležité pro mě je chovat se slušně a nikomu neubližovat.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
* LN Říkáte, že žijete divoký život, nemíváte někdy pocit, že se někam ženete a možná to ani nemá smysl?
Je to stálý hon, ale nemyslete si, že beru všechny nabídky. Vybírám si tak, abych mohla mít ještě volný čas. Nevadí mi tempo, ale potřebovala bych, aby den měl osmačtyřicet hodin, jedině tak bych všechno stihla. Nechtěla bych ubrat, všechno mě baví.
* LN Kdo vás přivedl k herectví?
Táta byl nadšený ochotník a měl svůj herecký sen. Chtěl hrát v operetě a pořád zpíval a různě blbnul. Bylo to tedy dost hrozné, když na to vzpomínám, ale chuť bývá určující. Nemít zábrany a být exhibicionista, to jsou první předpoklady pro hereckou profesi. A jelikož jemu se sen neuskutečnil, tak si vzal do hlavy, že by bylo hezké, kdybych tou herečkou byla já. Nikdy jsme o tom vlastně pořádně nemluvili, ale asi to tak bylo. A protože u mě také odpozoroval určitý druh exhibicionismu, přihlásil mě do dramatického kroužku. Během základní školy jsem dojížděla do Prahy do lidové školy umění a úspěšné zkoušky na konzervatoř pak určily moji další cestu.
* LN Mám pocit, že děti, které jdou v patnácti na uměleckou školu, jsou vystavené předčasnému rozhodnutí vybrat si profesi na celý život. Vám tohle nevadilo?
Nebyla jsem ani první, ani poslední. I kdyby ale člověk šel na hereckou školu v pětadvaceti, nezaručí mu to, že bude úspěšný herec. Možná je dobře, že v patnácti neví o té profesi zhola nic.
* LN Byla jste z konzervatoře vykulená?
To víte že ano, však jsem také byla nepopsaný list, naivní a nevzdělaná. Vůbec jsem netušila, oč v životě jde. Naivní už nejsem, přesto občas naletím. Vzdělaná jsem, přesto mám pořád co dohánět. Zkušeností mám také dost, dobrých i špatných a nevyměnila bych je za nic na světě. Přesto doufám, že na své cestě ještě nějaké posbírám. Vlastně už se na to těším.
* LN V mládí jste hrála hodně naivky, pak romantické ženy a připadá mi, že u vás spíš převažují kladné charaktery. Není to trochu otrava?
Musím vás opravit, pár potvor jsem si zahrála. Třeba ve filmu Hadí pohledy přímo vražedkyni. Nebo v Poledním žáru od Jiřího Hubače to byla také pěkná bestie. Většinou to byly mrchy, které klamaly tělem. V divadle také. Šlo o postavy, jejichž zloba nebo zášť pramenila z osobního neštěstí nebo zoufalství.
* LN Nezdá se mi, že byste na své domovské scéně měla moc příležitostí v tomto směru a mohla hrát vyhraněné negativní postavy v naturalistických dramatech. Nechybělo vám nikdy prostředí experimentální studiové scény?
Ne. Možná mě trochu mrzí, že mě minula určitá témata. Měla jsem třeba zajímavou roli v Claudelově Výměně u nás v divadle na zkušebně. Bylo to velmi těžké a řekla bych, že v duchu toho, co by mě zajímalo. Ale já si vůbec nestěžuju, herečka nemá ve své moci, co bude hrát. Musí být na takovou roli připravená, ale stejně pořád zůstává odkázaná na to, co se jí nabídne.
* LN Jste asi víc televizní a filmová herečka a televize je nositelkou popularity, dobře placený kšeft, který se neodmítá. Zároveň má zakódovanou určitou povrchnost a je určená lidovému publiku. Nikdy vám to nevadilo, neměla jste někdy chuť vyměnit to za soustředěnou divadelní práci?
Pro mě nikdy práce v televizi nebyla kšeft, který se neodmítá. Navíc v televizi vznikla spousta krásných filmů a já jsem ráda, že jsem v některých hrála. Práci před kamerou vyloženě miluju. Má svoje specifika, zejména v televizním studiu, kde se hraje na tři kamery. Tam musíte být zatraceně bystrá, abyste si ohlídala, kdy jste v záběru, vzala v potaz jeho velikost, přizpůsobila tomu svoje výrazové prostředky a zahrála po desáté klapce svůj výstup se samozřejmostí jako po té první. Tuhle práci bych opravdu nerada za něco vyměnila. Spíš bych si k ní něco přibrala, udělala další výhybku na své cestě, abych v sobě našla něco nového, nové polohy, které se vymykají rolím, do kterých jsem typově zařazená. A to je svým způsobem každý herec, tomu se nedá utéct. Přijala jsem proto nabídku na hostování v divadle Ungelt letos na podzim. To bude hodně velká změna a těším se na ni, jenom nedej bože, abych teď přišla na to, že celý život nehraju v tom správném divadle.
* LN Jste na Vinohradech spokojená? Vyhovuje vám, jak jste tam obsazovaná a vytížená?
Je to pro mě základna, kterou ke své tvůrčí práci nutně potřebuju. Dneska je to už můj druhý domov. Přístav. A hlavně jsem šťastná, že můžu pracovat v týmu se skvělými herci, kteří na Vinohradech jsou. Vždycky jsem měla hodně práce ve filmu a v televizi, kde mě potkávaly často zajímavější role. Kdyby tomu tak nebylo, mohla bych se někdy cítit nevyužitá. Mohlo by mě trápit, že nemám role, které bych si představovala. Respektuju však režisérovu volbu herce.
* LN Jak je to tedy s bojem o role, existuje ještě?
Je to spíš folklor a zvenku se to také příliš přeceňuje. Ale jak se říká, není tak důležité roli zahrát, jako ji dostat. Je pravda, že dřív byli herci víc odkázáni na své angažmá, ze kterého se příliš nehýbali a jen čekali na obsazení. Když teď po roli opravdu toužíte, můžete se do toho pustit sama. Můžete založit vlastní společnost, nebo vyrobit jednorázový projekt a dokázat to jinak. Jít do knihovny a tam si najít hru, která vás zajímá, nebo se dát do rukou manažera. Proč se trápit tím, že nevisím na fermanu tak, jak bych si představovala. A dneska je navíc setrvávání ve stálém angažmá i dost svazující a připravuje vás o jinou práci.
* LN Ve vaší filmografii figuruje trojice významných českých režisérů Vláčil, Jireš a Kachyňa. Největší role jste měla u Jireše, hrála jste Kamilu Stösslovou v životopisném snímku o Leoši Janáčkovi. Jak si na něj pamatujete?
Nechtěla bych, aby to vyznělo jako vzpomínkový optimismus. Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří vědí, co chtějí. Nenechají se jen tak zmítat emocemi, nepřijdou na plac a nehledají, jak by ten záběr měl vypadat. Velcí filmaři, se kterými jsem pracovala, měli jasnou představu, na levou stranu scénáře si malovali kompozice, obrazy. Pokud si dobře zvolili herce, pak mu dali i prostor a akceptovali jeho přirozené jednání. Po tom byl třeba Jaromil Jireš doslova lačný. Objevil mě jako čistý nepopsaný list, vzdělával mě, byl to takový můj filmový táta. Byl do mě asi platonicky zamilovaný, a protože jsme bydleli v jedné ulici, tak mi nosil knihy, vodil mě na výstavy, pouštěl zajímavé filmy a dokumenty. Když připravoval film Lev s bílou hřívou, obsadil mě do jedné malé role. Pak byl jednou u nás na návštěvě a stěžoval si, že nemůže najít hlavní představitelku. Prý zkusil všechny herečky, i z Polska i z Maďarska a nic. Když odcházel, vyklonila jsem se z branky, zamávala jsem na něj a zavolala – tak zase někdy přijď! Otočil se a najednou viděl obraz, viděl mě jako Kamilu, která odjíždí kočárem od Janáčků, mává na Leoše a volá – přijeďte zase k nám, máte rád husu? Vykřikl: Nechápu, že mě to nenapadlo! Tím, že už mě obsadil do jiné role, přestal o mně uvažovat jako o Kamile. Pozval mě na konkurz, oddychl si, že našel Kamilu a já se mohla radovat z krásné role.
* LN A Kachyňa?
Ten mi dal jednu úžasnou radu, řekl mi – nehraj, mysli si to. Bezvadný pokyn pro začínající filmovou herečku. Pak jsme s filmem Lásky mezi kapkami deště jeli na filmový festival do Benátek a tehdy po projekci celý sál tleskal vestoje a křičeli, že Kachyňa je český Fellini. To byla obrovská emoce, obrovský úspěch a pro mě jako mladou holku to byl úžasný zážitek. Kachyňa byl jako režisér dost umanutý a nedal pokoj, dokud vše nebylo podle něj. Alespoň takhle si ho pamatuji.
* LN Už třetím rokem hrajete v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Nejste z toho unavená?
Někdy ano.
* LN V jakých intervalech se točí?
V zásadě se pracuje zhruba ve čtrnáctidenních cyklech a to se vyrobí čtyři díly. Jsou tam občas volné dny, a také v létě se měsíc netočí, aby si mohli vzít lidi ze štábu dovolenou. Točí se s předstihem, teď natáčíme květnové díly. Nejhorší je, když zkouším v divadle, to znamená jít na natáčení před zkouškou od šesti do desíti hodin, pak na zkoušku do dvou, zpátky na natáčení a večer představení.
* LN Baví vás to ještě?
Baví, protože mám dobrou roli, ale když se tak rozhlédnu po svých mladších kolegyních, tak mám pocit, že jejich postavy jsou někdy trochu zaměnitelné. Tím, že je to tak velké nekonečné plátno, je důležité, aby si v něm každý našel svou barvu. V Ordinaci se už vystřídalo skoro tisíc herců, takže být v něm nepřehlédnutelný, je docela úspěch. Pro mladé herce je to i škola, jak se rychle naučit koncentraci a řemeslu.
* LN Ve vašem zápřahu je asi těžké najít si prostor na tak náročného koníčka, jako je cestování, ale vy si ho myslím nenecháte vzít, nedávno jste například byli s mužem v Jižní Africe. Co vám cesty dávají?
Takovéhle poznávací dovolené do dalekých krajin si dopřejeme tak jednou za dva tři roky. Snažíme se vidět a zažít co nejvíc. Svět je tak nádherně barevný. Bohužel letošní nedávný návrat do české kotliny nás přesvědčil, že bude třeba naplánovat novou cestu a zase na chvíli zmizet. Díky cestování si rozšiřuju obzory, protože vím, že není nic horšího než omezenost.
***
Naivní už nejsem, přesto občas naletím. Vzdělaná jsem, přesto mám co dohánět. Zkušeností mám také dost, dobrých i špatných a nevyměnila bych je za nic na světě. Přesto doufám, že ještě nějaké posbírám.
Otočil se a najednou viděl obraz, viděl mě jako Kamilu, která odjíždí kočárem od Janáčků, mává na Leoše a volá – přijeďte zase k nám, máte rád husu? Vykřikl: Nechápu, že mě to nenapadlo!
S filmem Lásky mezi kapkami deště jsme jeli na festival do Benátek a po projekci celý sál tleskal vestoje a křičel, že Kachyňa je český Fellini. To byla obrovská emoce.
