Ke zprávě Evropské komise, která nás řadí mezi země, jejichž hospodaření je dlouhodobě neudržitelné, lze přistoupit dvěma způsoby: buď jako žáci, kterým jde o to, jaké dostanou známky, anebo jako lidé, které zajímá, zda jejich země nezbankrotuje.
Evropská komise postupuje mechanicky, uvažuje žáček. O kritériích paktu stability se přece říká, že jsou hloupá. Komise nám nic kvůli jejich porušení nemůže udělat, když neudělala Francii a Německu. Státní dluh ve výši třicet procent hrubého domácího produktu, to je toho. Vždyť patří k těm nižším v Evropě, kdežto taková Itálie má přes sto procent. A co to je za výstrahu, když je na seznamu skoro polovina zemí unie včetně takové Británie a Nizozemska? Mezi těmi na nás nebude vidět. Však my prolezeme. Takhle nějak to žák okecá před rodiči.
Pokud nám ovšem nejde o známky, ale to, jak se věci doopravdy mají, pak to už tak snadno neokecáme. Italský státní dluh je enormní už léta. Ten náš se zdvojnásobil za posledních 10 let, v čemž nemáme v Evropě sobě rovného. Irsko či Lotyško se dostaly ze situace rozpočtového přebytku do situace komerčně neufinancovatelného schodku během jediného roku. Důležitá není celková výše dluhu, ale aktuální schopnost ho splácet, jak ji vnímají investoři do státních dluhopisů. Zpráva Evropské komise možná není důležitá sama o sobě, ale je jedním z informačních zlomků, pomocí nichž si nás někam zařazují. Nikdo neví, který kamínek může utrhnout lavinu. Budeme-li dluh nafukovat dosavadním tempem, jednoho dne nám nikdo nepůjčí. Bez ohledu na známky.
***
Čtěte „České finance...“ na straně 13
