Hodnotit Českou filharmonii je riziková disciplína
Zdeněk Mácal je člověk impulzivní. Proto je také zážitkem sledovat jej na pódiu při dirigování. Impulzivní lidé ale občas své reakce přehánějí - a to se asi stalo v sobotu, když Mácal orchestru oznámil svou okamžitou rezignaci poté, co si přečetl ne zrovna pochvalné kritiky v českých denících.
Mácalova kariéra byla inkriminovaným článečkem stěží ohrožena, byl by asi prvním umělcem, koho (vlastně nijak strašlivá) recenze přinutila rezignovat. Vážnější je, ukáželi se na novináře jako na viníka tohoto všeho, což se jeví jako zřetelná tendence. Kritizovat Českou filharmonii je dnes totiž horší přečin než urážet hlavu státu. Člověk se stane podezřelým, dostává tajemné telefonáty, „co že proti té filharmonii vlastně má“ a od známých se dozvídá, jak že si to u vedení orchestru zase „polepil“. (Hypotetickou otázkou je, zda by někdo „něco“ hledal za vytrvalým pochlebováním.)
Zdeněk Mácal se vždy chová k médiím vstřícně, nezapře v tom americký trénink. Je šarmantní, vtipný a zdá se upřímný. Měl by si uvědomit, že ti „neposlušní“ novináři jej mají rádi a váží si ho, stejně jako si váží práce většiny filharmoniků. A že mnohem raději píší nadšené kritiky - poskytnou-li jim k tomu příležitost.
Čtěte „Zdeněk Mácal...“ str. 15
