Minulý týden Britská knihovna uvolnila pětadvacet let embargované paměti Anthonyho Blunta, znalce renesančního a rokokového umění, kurátora královských uměleckých sbírek - a sovětského agenta, „čtvrtého muže“ z „cambridgeské pětky“, nejproslulejšího klubu zrádců 20. století. Žádné odhalení nad to, co britská rozvědka věděla od roku 1964 a veřejnost od roku 1979, rukopis neobsahuje. Schopnost nepřiznat nic, co nemusí, si Blunt zachoval až do konce.
Cambridgeská pětka byl jeden z nejúspěšnějších špionážních týmů v dějinách. Nejdál to dotáhl Kim Philby: pracoval v rozvědce a ve 40. letech byl dokonce dva roky šéfem oddělení, které mělo na starosti Sovětský svaz. Co všechno Rusům prozradil a kolik lidí kvůli němu zemřelo, snad ani nemá cenu zjišťovat. Donald MacLean a Guy Burgess pracovali na ministerstvu zahraničí. Díky nim Rusové věděli podrobnosti o americkém jaderném programu a byli informováni o tom, na čem se Američané s Brity dohadovali před schůzkami v Jaltě, Teheránu a Postupimi. John Cairncross předával Rusům informace z šifrovacího centra v Bletchley Park. MacLean, Burgess a Philby unikli včas do Moskvy. Cairncrosse i Blunta britská rozvědka po válce odhalila, ale kdyby bylo na ní, nevěděli bychom o nich dodnes. Bluntova zrada byla zveřejněna v roce 1979, Cairncrossova až v roce 1990.
Tipař agentů, monitor vlád Blunt, který také za války působil v rozvědce, pro Rusy dělal hlavně tzv. tipaře, tedy doporučoval další potenciální agenty. Nicméně měl v MI6 na starosti také monitoring exilových vlád v Londýně. Lze si představit, že jeho informace se Rusům třeba při jednání o Košickém vládním programu docela hodily.
Jak mohla tato skupinka proniknout tak vysoko? Vždyť se svými komunistickými sympatiemi se do jisté doby netajili. To je právě ono - komunistické sympatie byly v tehdejším britském establishmentu, na elitních univerzitách a v uměleckých krizích když ne normální, tak pochopitelné. „Nemůže být překvapivé, že jsem ve 30. letech přijal komunistický světonázor,“ napsal Philby ve svých pamětech. „Velmi mnoho mých současníků se rozhodlo stejně.“
Kdybychom měli tuto atmosféru přiblížit nějakými výmluvnými příklady, pak by to byl asi řečnický souboj v Oxfordu v roce 1933 o prohlášení, že účastníci „za žádných okolností nebudou bojovat za krále a vlast“. Pacifisti ho vyhráli. Dalším příkladem je proslulá věta spisovatele E. M. Forstera: „Kdybych musel volit mezi zradou vlasti a zradou přítele, doufám, že bych našel odvahu zradit vlast.“ Co se to s Británií, zemí, o níž jsme tehdy doufali, že nás ochrání, stalo? Příklon k levici ani chybná politika appeasementu nevystihuje podstatu. Tou byl spíš rozklad a odcizení establishmentu. Lidé, kteří od narození přijímali jako samozřejmost privilegia, jež jim společnost přiznávala, kteří měli tuto společnost takříkajíc na starosti, sami této společnosti nepřiznávali nic. Pohrdali jí, považovali ji za zkaženou a odepsanou. Budoucnost viděli v socialismu, loajalitu přiznávali jen svým osobním přátelům, anebo třeba ještě umění, jako v případě Blunta, který se stal největším světovým odborníkem na malíře Nicolase Poussina (tam se faleš netolerovala). To, že svou špionáž nepřiznal dřív (podezření na něj padlo už počátkem 50. let), Blunt i v pamětech vysvětloval tím, že nemohl zradit přátele.
Laciné hrdinství Morální dramata těchto zlatých chlapců byla ovšem laciná, protože nemusela počítat s obětí. Zatímco Rusové ty, na které cambridgeští špioni ukázali, sadisticky popravovali, Blunt zůstával, s vědomím rozvědky a politických špiček, rytířem řádu britského impéria a kurátorem královniných uměleckých sbírek. Guy Burgess si i z Moskvy nechával šít oblečení u svého krejčího v Savile Row.
Morální a intelektuální selhání části tehdejších elit bylo obrovské a standardní vysvětlení - idealismus - naprosto nestačí. Jak mohly pouhé davové módy ospravedlnit uvažování lidí vzdělávaných na nejlepších univerzitách na světě? Už dávno mohli vědět, kdyby chtěli, co se děje v SSSR, třeba od Andrého Gida. Mohli vědět, jaká je skutečná role Sovětů ve španělské občanské válce, třeba od George Orwella. Jak to, že to těch pár jednotlivců, jejichž svědectví se nám dnes jeví zdrcující a nevyvratitelné, vidělo, a ostatní ne?
„Lidské drama“ o zradě Zpozdilá otázka. Když v roce 2003 BBC příběh cambridgeských špionů zfilmovala, obhajovala šéfka dramatických pořadů lži, jimiž se seriál hemžil, takto: „Kdybychom tam říkali, že ti lidi byli odporní zrádci a nenávidíme je, bylo by to nudné drama. Ukazujeme jejich lidskost, chyby a vášně, které je dovedly ke zradě a velkým osobním obětem. Chceme, aby diváci sledovali postavy po všechny čtyři díly, a to neudělají, když ty postavy budou jednorozměrné.“
Jednorozměrně ještě vnímali Blunta krátce po jeho odhalení diváci v kině v Notting Hillu, kam se Blunt vkradl - poznali ho a vyhnali. Dnes už by takový přístup nebyl dost sofistikovaný, neupoutal by pozornost diváků, nebo je o tom aspoň elity z BBC přesvědčují. Acambridgeským mistrům přetvářky a lži tak dávají za pravdu.
Možná že i my dnes přijímáme za své bludné lži, protože je akceptovalo velmi mnoho našich současníků. I dnes tu možná je pár Orwellů, o nichž za padesát let budou všichni vědět, že měli pravdu. Ale vydrželi bychom je sledovat po všechny čtyři díly?
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
